VOLBY

19.10.2012 22:59

 

 

Jak začít? Tenhle článek se ve mně ozývá už několik týdnů, ale teď nějak nevím, odkud to uchopit, i když vím, že teď je na něj přesně ten správný čas. Klokotá to, mísí se a vytváří to takovou zajímavou polívku, ale těžko se to vyjadřuje, tak prosím zkuste číst srdcem, chcete-li pochopit, o čem vlastně píšu. Koneckonců, možná i tohle už dávno cítíte a já to opět jen pojmenuji.

 

Každý z nás se mnohokrát denně rozhoduje. Každý den činíme volby. Někdy větší, někdy menší a někdy tak malé, že je vlastně už ani nevnímáme. Dokud rozhodujeme pouze za sebe a pro sebe, je to poměrně snadné. Těžší je, pokud naše rozhodnutí ovlivní (či by ovlivnit mohlo) naše nejbližší. Některé volby činíme s radostí a do jiných se nám nechce a snažíme se jim vyhnout. Zrovna takové ale obvykle bývají často nejdůležitější a leží v nich ukryté určité poklady a nebo třeba náš úkol.

 

Já teď aktuálně hovořím o dvou volbách – těch politických a pak jedné osobní (očkování). Přiznám se, že ta osobní byla mnohem těžší, ale k té se vyjádřím v jiném článku. Pojďme se zastavit u těch voleb politických.

 

Nebývá zvykem, abych se na těchto stránkách do podobných diskuzí pouštěla, ale možná je právě na čase. Minulý týden proběhly volby krajské a senátní a asi všichni víme, jak to dopadlo (i když možná stejně jako já zprávy téměř nesledujete). Od té doby, co mám volební právo (a snad i povinnost?) probíhaly volby ve spojení s mým tátou. Pamatuji si doby, kdy naše „volba“ probíhala tak, že na nás táta už čekal a podával mě i mému bratrovi volební lístky (každému jeden jedné konkrétní strany) a to bylo vše. Pokaždé jsme mu říkali, že jestli to udělá příště, tak že k žádným volbám nepůjdeme, i když bychom si tuto stranu stejně vybrali. Nemyslel to zle. Prostě věřil jedné straně a kdo ví? Možná měl pocit, že neznáme život dostatečně na to, abychom zvolili správně. Přeci jen už leccos zažil… Pokaždé, když jsme váhali, zda k volbám jít (když už začínalo být jasné, že porevoluční ideály se nedaří naplňovat, alespoň ne tak, jak všichni doufali), tak nám opakoval: „Když lidi přestanou chodit k volbám, tak vyhrají zase komunisti, protože ti měli a vždy budou mít svou pevnou voličskou základnu.“ Později už nám lístky nevybíral, ovšem tuto větu stále opakoval. Letos prvně to vypadalo, že to už i sám vzdal. A letos prvně jsem najednou měla pocit, že to OPRAVDU MÁ SMYSL. Ano, dopadlo to, jak táta předpovídal. Sice se táta nakonec rozhodl k volbám jít volil ty, co vždycky, ačkoli už ho dávno zklamali a já zase stranu menší, takže jsem možná paradoxně dala svým způsobem prostor pro ty „pevné voliče“, ale stejně jsem ráda. I když bohužel jsem v kandidátkách nenašla hnutí, které jsem volit chtěla (pravděpodobně za středočeský kraj nikoho neměli) a musela jsem si vybrat jinou, alespoň trochu přijatelnou alternativu. Nevnímám to jako prohru. Spíš jako signál k probuzení lidí. A i můj táta mě překvapil. Čekala jsem, že bude zklamaný a že bude nadávat, ale kupodivu se docela smál (i když možná trochu hořce) a prohlásil: „Ono je to vlastně dobře. Koneckonců – já už prožil všechny možné režimy a všechny jsem je přežil. Dokážu se uživit a nemám o sebe strach. Teď je ale na vás, abyste se s tím vyrovnali a abyste si uvědomili svojí zodpovědnost.“ A je to tak.

 

Nechci tím apelovat ani obviňovat ty, kteří volit nešli. Pokud to tak opravdu cítili, je to jejich volba. Jen doufám, že to nebyl jen vnitřní truc a že to vyplynulo skutečně ze srdce. Každopádně ať už kdokoli volil jakkoli a nebo třeba nevolil vůbec, nemůžeme se vymlouvat na nikoho jiného. Současná situace je výsledkem našich vlastních VOLEB a rozhodnutí. Už jsme příliš vědomí na to, abychom současný stav házeli na někoho jiného. Jednou jsme vykročili na tuto cestu a rozhodli se převzít vlastní zodpovědnost, tak už se jí prostě nemůžeme zbavit. Můžeme něco předstírat, ale v hloubi duše už dávno víme, že nejsme a už nikdy nemůžeme být jen trpícími oběťmi. Moc dobře víme, že tak to nefunguje. A koneckonců - snad tohle opravdu bude tou poslední kapkou, která lidi probudí.

 

A co teď? Čekat do dalšího volebního období? NE! Je čas konečně začít něco dělat pro změnu. Zopakuji to milionkrát omílané a přesto stále pravdivé: „Buďme tou změnou, kterou chceme vidět kolem sebe!!!“ Je něco, co se nám na světě kolem nelíbí? Pak se do toho pusťme. Začněme u sebe. Nečekejme, že to za nás někdo změní. Kde nás to nejvíc dráždí, bolí a trápí? Nevyhýbejme se tomu, protože právě tudy (nebo poblíž) vede naše cesta. Zde leží ty největší pravdy a poklady. Je to příležitost k pomoci lidem, společnosti, planetě, ale i sobě samé (-mu). Příležitost k osobnímu růstu.

 

Dívala jsem se dnes na seriál Vyprávěj a byly tam záběry ze 17.listopadu 1989. Docela mě to rozbrečelo a ptala jsem se sama sebe, jak to, že to dopadlo tak jak to dopadlo? Byla jsem sice malá holka, ale pamatuji si tu eufórii, tu radost, elán, nadšení… Kam se to podělo? Co jsme udělali špatně?... Vlastně si nemyslím, že to bylo špatně. Jen jsme se vydali úplně opačnou cestou než byla ta předchozí. Komunisti zneužívali velké myšlenky a tak v nás vzbudili odpor k tomu, že by bylo něco nás všech. Že bychom si měli být všichni rovni a že by měl být prostor, který by byl společný. Odpor k Jednotě. Tak jsme se vydali prostě jinudy. Cestou oddělení. Snad jediná velká myšlenka, která zůstala je Svoboda. Ovšem svoboda zcela mylně vykládaná. A zase to vedlo na „zcestí“ a tak už jsme teď unaveni a mnoho lidí už nevěří ničemu a má odpor k jakýmkoli velkým myšlenkám a citům. Dokonce se už i bojíme věřit v to, že bude (a snad po určité stránce i je) líp. K politice máme odpor asi největší. A právě proto si myslím, že je na čase, abychom se vydali i na tuto cestu. Jistě ne každý aktivní účastí, ale každý může svým způsobem přispět ke zlepšení současné situace. Určitě je oblast, ve které může každý z nás začít působit.

 

Je na čase, aby lidé, kteří jsou duchovně zaměření vstoupili (či se vrátili) i do materiálního světa a přestali se mu vyhýbat. Není to snadné. Pamatujeme si, jak nám tam bylo zle. A ačkoli víme, že nás právě ty těžké časy tam dovedly k duchovní sféře a k léčení sebe sama, tak zpátky už se nám nechce. Buďme ale odvážní. Je na čase vnést sem trochu světla, přinést sem to léčení, které nám ten „zlý“ materialistický svět pomohl odstartovat a kdo ví? Třeba budeme překvapení, že už zde vlastně dávno začaly probleskovat jiskřičky, které náš osobní plamen dokáže povzbudit k rozhoření se… a třeba nám zde bude mnohem lépe, než čekáme. Možná právě ty jiskřičky nám pomohou posílit naše osobní světlo a vnesou trochu větší jasno i do našeho života…

 

Nastává čas obrovských změn a kupodivu výsledek krajských a senátních voleb je toho důkazem. Možná to zní divně, ale jsem o tom přesvědčená. Lidé dali jednoznačně najevo, že toho mají dost. A tohle snad už uslyšeli i páni politici. A co víc? Snad to bude signálem pro lidi, kteří jsou duchovně a hlavně lidsky založení, a mají vlohy (evidentní či skryté) pro změnu v politické sféře, aby se vydali právě touto cestou. Dosud se říkalo, že drtivá většina politiků jsou lidé bezcharakterní a někdy až s psychopatickými sklony a že když mezi ně přijde tu a tam někdo slušný, tak ho buď „vyštípou“, znechutí a nebo zkorumpují… To ale není důvod to vzdát. Naopak! Je to důvod, aby tam slušných lidí vyrazilo co nejvíc, aby pro změnu proměnili ty, co už tam jsou, případně jim nedali šanci jakkoli v jejich zkorumpovanosti pokračovat.

 

A co my ostatní? My máme jedinečnou šanci říci DOST! Můžeme zvolit někoho, kdo politikům ukáže, že jejich dosavadního konání máme dost. Že jsme si uvědomili svoji zásadní chybu – vložili jsme MOC do rukou někoho jiného. Dali jsme jim moc nad „naší“ zemí i nad námi samými. Vložili jsme ji do rukou těch, kteří za to na víc ani nestáli, protože jsme si sami netroufali a taky proto, že jsme doufali, že ONI to za nás změní k lepšímu. A nejbližší příležitostí, jak to změnit, jsou prezidentské volby. A už teď začíná náš úkol. Prezident má sice poměrně malé pravomoci a přesto může změnit mnohé. MY můžeme změnit mnohé. Právě volbou kandidáta, který dá těm ostatním najevo, co je pro nás důležité (ať už vyhraje či ne). Toho, kdo jim ukáže, jaké hodnoty jsou klíčové. A věřím, že se velmi brzy najdou tací, kteří to pochopí a začnou jej kopírovat. Zprvu možná jen z falešných důvodů. Možná začnou „předstírat dobro“. Ale věřte mi, že „dobro“ se nedá (alespoň dlouhodobě) jen předstírat. Zezačátku možná vykonají něco správného „jen na oko“, ale i tím, mohou někomu prospět a to je první krok. A druhým krokem bude, až poznají, jak ohromně naplňující to je a že už vlastně nemohou a ani nechtějí přestat a spustí se dominový efekt. Prezident možná nemá velké pravomoci, ale může změnit mnohé…. MY SAMI můžeme změnit mnohé…. Pevně v to věřím. Vlastně jsem si v hloubi duše jistá, že to JE možné.

 

Tuto úvahu ve mně spustila dvě videa na Gossscha kanálu na YT – obě s Táňou Fischerovou, která kandiduje na prezidentku. První, které jsem viděla je ze setkání Gošárníků. Tam se mi Táňa líbila, ale ještě to nebylo „ono“. Ačkoli to ve mně probudilo chuť jí volit. A kupodivu právě to, že sama nevěřila, že by bylo možné sesbírat potřebný počet hlasů, ve mně probudilo touhu jí dokázat, že to jde. Poté jsem viděla video, o kterém Igor Chaun hovoří. Jde o rozhovor pro televizi Noe, kde paní Táňa hovoří o svém (jistě nelehkém) životě a o životě svých rodičů. Líbilo se mi, jakým způsobem se s tím vším vypořádala. No a dnes jsem shlédla další dvě na YT kanálu Cesty k sobě. A ta mě definitivně přesvědčila. Před tím jsem totiž (musím se přiznat) bojovala s určitou pohodlností. Podpisy pro kandidáty totiž nelze poslat elektronicky, ale musíte jít na některé z podpisových míst (naštěstí je jich poměrně hodně) nebo si můžete arch vytisknout, vyplnit a poslat, případně sesbírat i pár dalších podpisů… Dnes ve mně ale dozrálo přesvědčení, že ANO. Je to ta správná volba a je třeba pro ni něco udělat. A je dobře, že se kvůli tomu musím vzdát pohodlnosti a nějak se „pohnout“. Je to správná volba podle mého nejčistšího vědomí a svědomí. A pokud to nevyjde? No a co? Já ale budu vědět, že jsem se rozhodla a volila jsem. Nepředala jsem nikomu moc rozhodnout za sebe. Udělala jsem něco pro změnu. Pro sebe i pro generace, které přijdou po nás. Když to nevyjde, tak to stejně nevzdám. I já, která jsem obvykle velmi netrpělivá, jsem pochopila, že změna někdy trvá velmi dlouho, ale to není důvod to vzdát. Někdy se zdá den tolik vzdálený a tma je tak černá, že není vidět na krok. Ani hvězdy a měsíc nesvítí a my máme pocit, že už nastal konec světa či alespoň našeho života… a možná právě to je ten okamžik těsně před svítáním. Možná již za pár minut (či let) nastane jasný den a nebo se alespoň protrhnou mraky a my uvidíme nebe plné hvězd. A s o to větším odhodláním je třeba pokračovat. Třeba pomalu – řídit se jen instinktem a srdcem, když očima to nejde, ale neustávat…

 

A co vy? Opravdu můžete ze srdce říct, že nevolit je tou správnou volbou? Pokud ano, je to v pořádku. Pokud si nejste jistí, zkuste to ještě jednou přezkoumat. Za to nic nedáte a uvidíte, že vám to leccos odhalí… Každopádně ať už se rozhodneme jakkoli, je na nás, abychom za to následně převzali zodpovědnost!

 

A aniž bych chtěla agitovat za tuto kandidátku (koneckonců, můžete podpořit i více kandidátů!!!), tak přidávám slíbená videa:

 

1. Kdyby žádné jiné, zkuste se podívat alespoň na toto jedno. Na „Cesty k sobě“ už nekoukám, protože ačkoli ctím Alžbětinu práci a přínos, tak mě některé její komentáře … řekněme „ruší“ (měla jsem na mysli jiná slova, ale ta si raději nechám pro sebe). Nicméně když jsem se přes to přenesla, pak se mi velmi líbily Tániny odpovědi. A dokonce i ty, které se mnou zcela nesouzní. Líbí se mi ta variabilita a hlavně to, že je dostatečně duchovně zaměřená a také idealistka, aby jednala pro dobro „nás všech“ (všech „obyčejných“ občanů) a dostatečně silná a znalá dosavadních politických způsobů a také dostatečně NA ZEMI, aby do stávajícího stavu dokázala přinést změnu a nenechala se odradit. Koneckonců v politice již nějakou dobu působila, tak ví, o čem hovoří… a má již konkrétní (natolik kolik je možné) nápady na to, jakým způsobem by mohla změnu přinést - Otázky a odpovědi k prezidentským volbám.
2. Toto v pořadí druhé video je opět z Cest k sobě. Vlastně bylo natočeno dřív než to, které jsem dala pod číslo jedna. I to je dostatečně konkrétní. Zde však ještě doufala, že se najde „někdo jiný“ :-) - Nejen o politice.
3. Zde je již zmiňovaný záznam z televize Noe, kde se o paní Táně můžete dozvědět více - Cesta k andělům. O jejím soukromém životě, politických zkušenostech i duchovním směřování.
4. A tady je povídání s Igorem Chaunem na setkání Gošárníků, které mne vlastně přivedlo na to, abych se o Táně chtěla dozvědět více a při kterém ve mně začala klíčit naděje na změnu v politické sféře - O prezidenství, duchovnosti a životě.
5. Jé a ještě jedno video, které dodává určitou naději – je jen kratičké. Jan Kraus si do své show pozval věštkyni s kyvadlem a ptal se jí na jednotlivé kandidáty na prezidenta. Ovšem jen ty „očekávané“ – a u žádného z nich nevyšlo „ano“. Takže to by nasvědčovalo jistý překvapivý výsledek… No, doufejme, že nás tento výsledek potěší, ať už bude jakýkoli...

 

Pokud je T.F. i vaší volbou, zde je ke stažení petiční arch a pár dalších informací. Je potřeba nasbírat 50 tisíc podpisů a to není málo, proto je potřeba každého z nás!

 

 

"Podívejte se na každou cestu pečlivě a zblízka a pak si položte tuto klíčovou otázku: "Má tato cesta srdce?" Pokud ano, pak je to dobrá cesta. Pokud ne, pak nemá smysl." Carlos Castenada.

Zdroj: FB stránky Tao and Zen

 

 

Kéž jsou naše volby vždy „ze Srdce“…

 

Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová.