Vnitřní klid
Vnitřní klid
Ležím tak v posteli a nemůžu spát. Snad je to tím, že je dnes Velký pátek… možná vzpomínkou, jak se ve mně tyto stránky rodily před čtyřmi lety… snad tím, že tato slova už se nějaký čas chystala a třeba na ně dozrál čas. Tak tedy vstávám, usedám k počítači a píšu.
Tenkrát, někdy ze začátku Posvátného Srdce, jsem napsala článek a v něm jsem říkala něco o tom, že jsem si kdysi jako malá hrozně moc přála najít jednou toho pravého (svého prince) a mít děti. Netoužila jsem po žádné konkrétní profesi. Chtěla jsem být šťastná, chtěla jsem být milovaná a být maminkou. Tenkrát (před těmi čtyřmi lety) jsem ale dospěla k tomu, že i kdybych to všechno v tu chvíli „měla“, nebylo by to dost. Že je nějaký plán, poslání, které mám splnit… A nyní jsem tu opět. Opět vzpomínám na své dětské sny a touhy, dívám se na to, jak dlouhou cestu jsem ušla. A snad je to tím, že toto jsou mé 33. Velikonoce, 33. Zmrtvýchvstání… kdo ví… ale je ve mně obrovský klid.
Opsala jsem kruh či spirálu. Opět jsem tou malou holčičkou, která sní, matkou, která ví, a ženou, která žije. V každé té fázi byl kus pravdy, ale ne celá. Skládanka nebyla úplná. Myslela jsem si, že musím někam jít, něco vykonat. A asi ano. Šla jsem, konala jsem. Ušla jsem obrovský kus cesty a pátrala jsem vně i uvnitř. Teď stojím, dýchám a cítím. Cítím mír. Jsem tam, kde jsem vždy byla a jsem tu správně. A jsem tu šťastná.
Už vím, že to největší poslání je být šťastná. A abych mohla být šťastná, musela jsem poznat sama sebe. Ze všech stran. Tak snadné a těžké zároveň to je… Teď už vím. Už není třeba nikam jít. Jsem tady. JSEM. Našla jsem klid a mír. Ach ano, i teď „konám“, ale je to jiné. Je to už bez toho velkého úsilí. Je to jako být součástí přílivu. Přichází a odchází, hladí břehy, přináší a odnáší, vznáší se a točí – je „zapotřebí“ rozhodnutí každé kapky a přesto společně jen tak plují naprosto přirozeně. Žádná se nemusí „pachtit“… Když jsem našla sebe, našla jsem klid. Takový, který by mi umožnil být šťastnou kdekoli, s kýmkoli, i zdánlivě „samotné“. Takový, který mi umožnil poznat, že jsem přesně tam, kde mám být. A že nejsem sama… A přesto, nebo možná právě proto, se mi plní mé tehdejší sny a naplňují mne ještě větším klidem a radostí.
Jsem šťastná, přátelé. Právě teď. Právě tady. Právě s vámi a svými milovanými. A zároveň jen „sama se sebou“. Možná proto se teď zdá, že jsem víc tiše. Že nemluvím, nepíšu, nekomunikuji. Já ale mluvím, volám a píšu, jen přitom nepoužívám slova, hlas, papír ani počítač... Možná to teď tak zaslechnete.
Mám vás ráda.
Děkuji...
Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová