Události 2015 aneb Co když se mýlím? - doplněno 16.10.2015
Události 2015 anebo Co když se mýlím?
Tento článek se rodí už několik týdnů nebo spíš měsíců. Pořád na něj ale nebyl tak nějak čas, tak jsem si ho musela vytvořit a udělat si „pracovní i maminkovské volno“. Jenže teď tu sedím a nevím, odkud vlastně začít… V duchu jsem ho psala a posílala vám snad tisíckrát, ale kdybych ho měla napsat v úplnosti, byla by to skoro kniha… Proto uvažuji nad tím, co je to skutečně podstatné, co chci říct. A tak se o to tedy alespoň pokusím. Prosím vás ale o shovívavost. Možná to bude trochu mišmaš, protože se mi jen těžko pochytávají myšlenky a únavou už „šilhám“, ale věřím, že kdo chce, ten porozumí…
Co se to vlastně na světě děje? Máme důvod k panice? Nebo je to všechno trochu jinak? Týká se nás to vůbec nějak? Co máme v tuto chvíli dělat, co se od nás chce? Jak to můžeme změnit?
Je hrozně těžké se v tom vyznat. Jsou zde zase dva hlavní proudy, a přitom se oba řídí svými pocity a nedokážou pochopit ty ostatní… jak už to tak bývá.
Všichni víme – a na tom se jistě shodneme – že právě teď svět (a my jsme jeho nedílnou součástí) čelí nejtemnější temnotě. Každý trochu jinou formou a jinou měrou, ale toto máme společné. A není to nějaký bubák, který by sem přilétl odkudsi mimo naši planetu. A netýká se to zdaleka jen té „hrstky“ (v porovnání s lidstvem), která to ztělesňuje. Už přeci víme, jak věci fungují. Tak jako by Druhá světová válka (a vlastně žádná) nevznikla, kdyby se o ni snažil jen jeden nenávistný psychopat (nebo malá hrstka psychopatů a manipulátorů), tak ani teď to není otázka jen těch několika… Prostě to bylo vyústění nálad, pocitů a vědomí lidstva (či alespoň národa či kmene), které potom někdo převedl v činy – kterých se hromadně účastnili mnozí. A když už jsme u těch nálad a vědomí – buďme opatrní. Přestože vše směřuje k vytouženému cíli, tak nenávistné titulky článků a také postoje mnohých občanů se zrovna před druhou světovou válkou vůči Židům velmi podobaly tomu, co se nyní zvedá proti Muslimům… Ale to jsem odbočila.
No a co tedy teď s tím? Myslím, že v první řadě bychom se měli uklidnit. Cítit strach je lidské a asi i přirozené, ale je to opravdu to, čím se chceme nechat vést? Poslouží nám to? Někdo říká, že strach je přeci důležitý pro naše přežití, vždyť nás už od pradávna chránil – utekli jsme tak (nebo se o to alespoň pokusili) před nebezpečím… Hm, opravdu? A víte, že právě pach strachu je to, co dokáže zvíře rozdráždit a co ho přiměje na nás zaútočit? A že právě ten strach je dost často tím, co „rozdráždí“ i lidi, kteří jednají čistě pudově? No, vlastně nejen je. Strach rozhodně není dobrým rádcem. V žádné situaci.
Takže fajn, pusťme strach, uklidněme se a nadechněme. Ale co nám tedy zbývá? Je načase oprášit a uplatnit to, co už víme, čemu hluboce věříme a o čem jsme si mysleli, že to žijeme.
Zjistila jsem, že pokaždé, když se setkám s výzvou, pomáhá jedna zásadní věc – uvědomit si, že je v ní skrytý dar. Dobrá, občas ještě nastoupí prvotní hněv nebo jiná podobná reakce, možná i trochu té sebelítosti a paniky, ale pak se zastavím, zhluboka nadechnu, uklidním a pak nahlas poděkuji. Třeba takhle: „Drahý Bože (a „koukám“ při tom do svého nitra, ne kamsi mimo), je přede mnou další výzva. Možná v tuto chvíli ještě nevidím její řešení, ale vím, že existuje. Uvědomuji si, že tu výzvu i její řešení jsem sama na určité úrovni vytvořila a že je pro mne požehnáním. Proto ji přijímám a vítám do svého života a tímto ji oslavuji jako dar.“ A věřte nebo ne, zabírá to. Já se uklidním, opět se vyjasní a pak se opravdu ukáže i ten dar i to řešení. A nesmírně to hřeje u srdce.
Připadá vám to zjednodušené? Myslíte, že to tak nemůže fungovat? Dobrá, zkusme si tedy představit jiné možnosti.
Dejme tomu, že jsem pracovník světla ;-). Řekněme, že vnímám nějaké nebezpečí – ať už je to nějaká doktrína, skupina „mocných“ nebo nenáviděný politik. Řekněme ale, že vím (jak to ostatně potvrzuje věda i praxe), že naše myšlenky – a především ty vyřčené a napsané – zároveň přitahují přesně to do našich životů. Že tím, co říkám, si vytvářím svou realitu, ovlivňuji své zdraví a také to zapisuji do vědomí lidstva – ať už tím, že si to někdo přečte nebo vyslechne, nebo tím, že se to otiskne do tzv. „planetárních mřížek“. Tak si teď vyzkoušejme různé varianty, ano?
1) Mohu si sednout k počítači a začít psát komentáře na všechny strany, vyhledávat články, které potvrzují, že mám pravdu – a čím víc strachu a varování před „těmi zlými“, tím lépe. Mohu navíc poukázat na naivitu těch „pravdoláskařů“ a „sluníčkářů“, kteří jsou tak naivní a navíc nevidí všechny souvislosti, vždyť přeci to bylo vždycky jasné a já mám přeci ty nejlepší zdroje… Prostě aby už se lidi konečně probudili – copak jsou úplně slepí a pitomí?
Tohle řešení má ale jeden takový „malý“ háček. Co otiskuji do vědomí? Co přitahuji? A jak zareagují ti, které zde napadám? Nestavím náhodou sebe (potažmo náš národ) do určité pozice oběti? Nevolám tím náhodou po tom, aby ti ostatní byli v roli agresora? Kde je řešení? V útěku? V ukončení svobody pohybu? V nenávistné odvetě? Kde se tady odráží vyšší vědomí? Kde je integrita? Kde je láska k bližnímu svému? Kdo tady „velí“?
2) Můžu dělat, že to nevidím. Prostě se budu koukat někam jinam. Nic neřeknu, nic neudělám. Pozor, toto nemusí být až tak špatné řešení, pokud je jeho důvodem to, že si prostě třeba nejsme jisti. Nebo necítíme správný impulz. Pak bych ale navrhovala jednu malou úpravu. Pokud nevíte nebo vnitřně necítíte potřebu jakkoli reagovat, prosím zkuste alespoň tohle: „Drahý Bože (vyšší já… atd.), vidím, co se děje. Vidím všechnu tu bolest, zlobu, nenávist a strach. Vnitřně také vím, že to vše má nějaký hlubší význam. Nezavírám před tím oči, neuhýbám pohledem. Jen prostě nevím. Nevím, co mám v tuto chvíli udělat nebo jestli vůbec něco. Nejsem netečný, jen prostě necítím potřebu reagovat. Ale sám v sobě a pro sebe si volím mír, klid, soucit a lásku. Uvědomuji si svou vlastní temnou stránku. Respektuji její přítomnost a uvědomuji si, že je mou součástí, ale s veškerou láskou ji nyní usazuji na zadní sedadlo. Má temnota a strach už neřídí můj život ani mé reakce. Nechť se přesně to zrcadlí v mém životě na všech úrovních.“
3) Také můžu jít a instinktivně udělat, co cítím, aniž bych víc pátrala. Prostě důvěřuji svému instinktu. Může to vypadat tak, že se seberete a jedete mezi uprchlíky – posbíráte všechny možné prostředky ve svém okolí i to, co můžete a chcete dát sami, a jedete tam. Protože vám trhá srdce ten pohled, netečnost i ty řeči. Protože si ani nedokážete představit, jak strašným peklem museli projít, že se vydali s malými dětmi a těhotnými ženami (nebo sami) na tu cestu a všechno nechali za sebou. Protože vaše víra v boží jiskru v nich je větší než váš strach. Protože nedokážete nic neudělat. A taky protože prostě cítíte, že to je váš úkol. A tak jedete a vidíte, že věci nejsou ani zdaleka tak, jak se říká… vidíte tu spoustu manipulace kolem. Prohlédnete A setkáte se přesně s tím, co vnitřně cítíte a vyzařujete.
Možná kouknete na zůstatek na účtu, zrevidujete doma zásoby a pak za sebe (bez řečí a fanfár) prostě pošlete, co můžete. Podepíšete petici, koukáte na všechnu tu nenávist v internetových diskuzích a podpoříte autora článku, který odvážně napsal věci s láskou, soucitem a integritou, a třeba nabídnete jiný úhel pohledu všem těm vyděšeným.
Možná si den co den najdete chvilku a modlíte se, meditujete, posíláte světlo… A dost možná to všechno dohromady.
4) A třeba i v kombinaci s tím předchozím můžete zajít ještě o kousek dál. Přidáte zamyšlení nad větším obrazem. Proč a co se to všechno vlastně děje? Jakou v tom hrajeme roli – jako národ, jako jednotlivci a jako majáky? Kde je naše místo a náš úkol v tom všem? Jak můžeme přispět řešení? A pak jít a udělat to. Každý podle toho, co cítí – ale opravdu celou svou bytostí. Něco, při čem cítí potvrzující mrazení (nebo naopak hřejivé teplo).
A teď pozor! Neříkám, že je některá z těch možností lepší než ty ostatní. Ani to, že je některá horší. Jen u té jedničky jsem cítila potřebu připsat, že je potřeba zamyslet se nad jejím důsledkem a dát si na to pozor, ale jinak ctím naši různorodost a také individuálnost našich cest! Pokud zrovna vy potřebujete šířit varování, dobrá. Jen se prosím ještě jednou zamyslete nad důsledky, ale také nad tím, jestli to je napsáno opravdu s čistým záměrem. Jestli jsou ty informace skutečně pravdivé a vykreslují celkový obraz. Jestli je psal člověk s integritou, který se snažil zahrnout úhly pohledu všech zúčastněných. A jestli to přinese kýžený výsledek. Kterého vlka vlastně krmíte a posilujete. O nic víc neprosím.
Víte, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být. Pokud jste to se mnou ještě nevzdali, chci vám napsat pár postřehů – tak jak to vidím já a také jak to potvrzuje Kryon, Solara a mnozí další.
To, co se děje, není něco, nad čím bychom mohli jen mávnout rukou. Vyžaduje si to naši bdělost a pozornost. Rozhodně to ale není „problém těch druhých“. Všichni jsme k tomu přispěli na mnoha úrovních. V rámci jiných životů, ale i tímto. Nejen v tom negativním slova smyslu. Právě teď se na světě odehrává mnoho krutosti, ale to přeci není jen záležitostí těchto posledních let. Ta krutost tu byla vždy – nebo přinejmenším několik posledních tisíciletí. Takže co je jinak? Změnili jsme se! Už to pro nás není ani normální ani přijatelné. Proč USA a NATO nepošlou vojáky a techniku a nesrovnají je tam? No dost možná právě proto, že takové zasahování v minulosti jen přispělo k ještě větší chudobě, bídě a ke zvyšování útlaku a násilí na občanech těch zemí. Právě proto odtud lidé prchají. Nehledejme v tom nutně jen nějaké konspirace. Netvrdím, že pořád ještě nejsou ti, kteří by to nepodporovali, ale vědomí lidstva se změnilo a dosáhlo už i do politiky – a to už je vážně něco! Vězte, že i mezi nimi jsou i pracovníci světla na svém místě. I tam jsou předběžci s integritou. Ano a někteří z nich dokonce poslouchají channelingy! Věděli jste to? A u jiných zase funguje přirozená intuice. Věřme jim taky trochu. Napadlo by vás třeba před dvaceti lety, že se vrcholní představitelé dřívějších nepřátel sejdou a budou jednat o tom, jak dosáhnout míru? Jak SKUTEČNĚ dosáhnout míru? Že sami uznají, že válka a zabíjení nejsou řešením? A že sakra váhají nad uzavřením hranic, protože svoboda pohybu, sdílení… to všechno přeci vede k vytouženému cíli – jednotě lidstva. Protože někteří z nich už tuší, že se opravdu musíme sjednotit, aby bylo možné pokročit dál?
Drazí, před námi je spousta dalších úkolů a jsou úplně z jiného soudku. Úplné uzdravení mnoha zákeřných nemocí, volná energie, napravení důsledků devastace půdy a jiných ekologických katastrof, nové úžasné vynálezy, zlepšení školství, úplně nový druh zdravotnictví… a mnoho dalších. Na tom všem se intenzivně pracuje, mnohé je již připraveno. Ale nejprve je potřeba dořešit už tohle. Víte, před námi je ještě jedna věc, kterou mnozí avizují už dlouho, ale zatím se to zdálo jaksi „mimo“. Přijde den (a nemusí být nutně daleko), kdy se setkáme s těmi z jiných planet a nebude to záležitost channelingů a ojedinělých setkání. Ale oni nepřijdou a nebudou s námi jednat, spolupracovat a nezahrnou nás do svého společenství, dokud budeme nenávidět jeden druhého. Dokud nebudeme spolupracovat jako jedno lidstvo. Neznamená to, že bychom měli zahodit své národní zvyky a tradice. Ani nemusíme všichni smýšlet stejně. Nemusíme sdílet stejnou doktrínu ani pohled na život. Ale musíme se vzájemně respektovat. Vzájemně si pomáhat. A tahle situace nás na to připravuje…
Ale co to tedy znamená pro TEĎ? Jasně, když se vám někdo „nakýbluje“ domů – nepozván, není to nic příjemného. Máte svoje starosti, svoje úkoly a svůj program. Zrovna teď jsem si to odzkoušela. Není to nic příjemného. Tím spíš, pokud ho obklopuje něco hodně nepříjemného a negativního. Jenže když jsem se přestala vnímat jako „chudinku“ a toho druhého jako někoho, kdo mně nevnímá a je „mimo“, tak jsem zjistila, že mi vlastně (třeba nevědomě) přinesl dar. Když jsem já první začala vnímat jeho a srdečně ho přivítala, pak mi došlo, že to on mi vlastně přinesl nečekané řešení a velkou pomoc… a nebuďme překvapení, pokud to tak bude i s tím, co se nyní děje obecně.
Víte, hodně lidí píše, že když sem vtrhne Islám, tak nám tu zasejí hrůzu a strach, že zničí naše hodnoty, naši víru a že tu zavedou jejich právo. Že jsou nepřátelští a neprojevují ani dostatek úcty a pokory. Hlavně ti mladí ne. A těch peněz, co to stojí…! Jenže co tím vlastně říkáme? Zahazujeme tím vše, co jsme se dosud naučili. Všechny ty lekce, semináře, knihy, osobní pokrok a zkušenosti jako bychom vyhodili z okna. Říkáme tím, že nevěříme sobě ani velkému plánu, který jsme společně vytvořili.
Třeba vám to přijde naivní a třeba i hloupé, ale já si věřím. Věřím sobě, Bohu i nám. Věřím, že opravdu vítězíme na celé čáře, ale to staré neumírá pomalu (taky se s některými zlozvyky, postupy a situacemi nerada loučím). Prostě vím, že ať se děje, co se děje, budu přesně tam, kde mám být. Ano, může to být občas i „nebezpečné“, nepříjemné, nepohodlné a může to něco stát, ale já vím, že ve skutečnosti budu v naprostém bezpečí. Nebojím se o své hodnoty ani o svou víru. Nemám pocit, že by mě mohl kdokoli donutit akceptovat něco, co nechci a co se mnou není v souladu. Nikdo mi nevezme ani mou pravdu, se kterou jsem sem přišla a která mne provází, ani mé světlo – to můžu udělat jen já, když se toho dobrovolně vzdám. A pokud jde o hodnoty – co je pro nás tou skutečnou hodnotou? Život? Víra? Soucit? Svobodná volba? Tím spíš nelze nečinně přihlížet (ignorovat) ani podporovat zabíjení (kohokoli a z jakéhokoli důvodu), násilné vnucování jakékoli doktríny nebo názoru (od nikoho) ani bezcitnost a omezování osobní svobody.
A pokud jde o nedostatečnou úctu a pokoru od těch „mladých“? Vítejte v nové době! Vážně jste si nevšimli, že jsou mnozí z nich indigoví? Přijde vám to divné? Hodně lidí si myslí, že znakem indigových je to, že intenzivně meditují, mluví o lásce, pamatují si detailně minulé životy a jiné planety a někteří i levitují! Já vám povím, co je jejich hlavním znakem – přišli sem (na Zemi) s hlubokým věděním, že jsou vznešení. Odmítají staré způsoby, nepřebírají staré postoje a je hodně těžké je změnit. Ale to je právě to skvělé! Oni nemůžou být v tomhle jiní. Obzvlášť tam, kde je ta situace tak náročná. Musí být hodně odolní, mít hodně silnou, skoro až „hroší“ kůži. Tam, kde bychom kdysi propadali depresím, trápili se, pochybovali o sobě, oni prostě intuitivně vědí o své božské jiskře. A pokud se vy tak nechováte k sobě, vaše věc. A pokud se tak nechováte k nim, pak ale nečekejte, že oni s tím začnou. A i kdybychom se je snažili „převychovat“, zlomit pomocí tvrdé výchovy nebo třeba i léky (viz ADHD apod.), tak hádejte co – obrátí se to proti nám! Kdo myslíte, že jsou ti střelci v amerických školách? Ale to není důvod ke strachu ani k obavám. Mám dobrou zprávu. Když vy první respektujete je, podíváte se jim do očí JAKO ROVNÝ ROVNÉMU, soucitný soucitnému – když jim dáte vnitřně najevo, že si uvědomujete svůj vlastní majestát, lásku a svou víru v jediného Boha, pak se vám totéž vrátí. Pokud se bojíte, přistupujete k nim jako „k vyčůranejm čmoudům“ (příklad ze života)… hádejte, co dostanete?
Spousta lidí se strašně diví, proč ti mladí silní kluci nechávají doma staré lidi, své rodiče, ženu a děti a nezůstanou radši doma a nebojují. Tak za a) intuitivně si uvědomují svůj úkol a přinášejí nám novou energii a jiné vědomí, b) vědí, že pokud nám to sem nepřinesou, existuje potenciál, že budeme dělat, že se nás to netýká, i když jsme (viz výše) byli součástí toho problému a máme nyní možnost konečně naplnit svou smlouvu, být součástí tvorby míru na Zemi – a právě ten se tam nyní formuje, a my přeci nechceme stát mimo, c) i to je součást jejich postoje – nechtějí hrát roli na oběť, nechtějí být součástí starého vědomí a vědí, že válka není řešení. A pokud si to někdo myslí, tak ať si. Oni jdou vstříc „světlým zítřkům“. Ne, nebojte. Do Evropy nepřijde 1,5 miliardy Muslimů. Jen je potřeba, abychom za to taky přijali zodpovědnost a zapojili jsme se.
A krom toho – už je tu další generace. Indigové děti indigových – to jsou skuteční mírotvůrci. Ještě budeme udiveně hledět. Je to něco úžasného. (Obzvlášť ty po roce 2012.) Odmala hledají řešení. Už mají v sobě trochu víc jemnosti, ale pořád silnou sebejistotu. Přirozeně hledají kompromisy, které budou dobré pro všechny strany. A navíc jsou fakt milí, když vědí, že „je vidíte“.
…
Teď mě napadá ještě jeden postřeh z jiného soudku, který Kryon naznačil. Není zvláštní, že se to všechno děje na těch posvátných místech? Na místech, která mají daleko starší historii, než tušíme, kde byla vždy tak silná energie, která nese počátky uznání jediného Boha? Že je to v oblasti, kde odjakživa žil – a někdy i bloudil – národ Bohem vyvolený? Národ, který si zvolil, že ponese nejtěžší karmu a že nakonec přinese mír na Zemi? Kdybyste byli nejtemnější z temných, kde byste zaútočili? Co byste chtěli zničit jako první? Posvátná místa, svatyně a chrámy, které kdysi obsahovaly energii naší esence. Kolébky národů, které přinesly světu jediného Boha a stejně tak i hlubokou moudrost, víru a vzdělanost (i když už si na to jen málokdo vzpomene, že to pocházelo právě odtud). Místa, kde se psala historie a kde skutečně započne mír na Zemi – děj se co děj. Tohle je ještě poslední snaha to zvrátit. A jen jim nahrává to, že jsou tato místa tak chudá, že už si z nich zbytek světa odsál, co šlo a teď je ponechává jejich osudu. Že jsou v těchto zemích mnozí lidé tak chudí a negramotní, že je lze snadno zmanipulovat a třeba i zotročit…
To ale neznamená, že by se nebránili. Neutíkají k nám ani zdaleka všichni. Vy jste neslyšeli příběhy o ženách, které jsme všichni považovali za „chudinky“ v područí násilných Arabů, které bojují proti armádě temnoty? O tom, jak je jen svým křikem děsí (připomíná mi to trochu dívčí válku) – když prohlašujete, že jsou ženské k ničemu, podřazené a máte právo jim udělat cokoli, a ony najednou přijdou se zbraní v ruce a natřou vám to na plné čáře, taky byste asi prchali… tím spíš, když přišly na to, proč máte na krku klíč a příbor (klíč od ráje a příbor, abyste mohli pojíst s Mohamedem u jednoho stolu) – a po smrti vám to seberou. Nebo to, jak místní „strejdové“ (doslova i vzezřením), kteří se živili drobným prodejem a vypadají naprosto neškodně, tak přišli na způsob, jak zachránit unesené ženy a dívky. A ne jednu, dvě či deset, ale stovky a tisíce z nich! Že je tam i spousta mladých mužů, kteří brání své rodiny a ano, i svou víru. Oni svou část řeší. Není to snadné a každý to řeší svým způsobem, ale nečekají, že je spasíme. Jen si o mnohých z nich jen těžko přečteme v novinách nebo na Facebooku. Jen těžko budou prozrazovat své taktiky a činy – jsou tam a konají. A věřím, že mají vydatnou „neoficiální“ pomoc i z jiných míst, jen se to prostě nehlásí ve zprávách. Z pochopitelných důvodů… Oni nechtějí všichni pryč – a když, tak rozhodně ne všichni natrvalo. Chtějí konečně slušný život v míru. Chtějí základní lidská práva. A ano, i vzdělání a rovnost pro ženy. Šťastné dětství pro své děti… Někteří to hledají „u nás“ (myslím Evropu, Čechám se zatím vyhýbají obloukem), někteří jen chtějí, abychom přestali podporovat opak, a jiní za to bojují. A i když válka a boj nejsou řešením, tak oni jsou ti, kteří zrovna to můžou udělat – ukázat staré energii staré zbraně a svou nebojácnost. Kdo páchá násilí na „slabších“ a ukazuje veřejně ramena, ten je většinou zrovna zbabělec – tak třeba právě to zabere.
Ale teď zpátky k nám – co tedy můžeme dělat – a co bychom možná i měli dělat my?
1) V první řadě je přestat démonizovat a přestat dělat, že se nás to netýká. Převzít zodpovědnost za svou část. Nenechat umírat nevinné lidi.
2) Posílat „světlo“ (modlitbu, meditaci…) – zcela nepředpojaté a obzvlášť do těch míst, kde je největší tma. Jo, mám tím na mysli i tu armádu temnoty. Naše světlo je tím neposílí, ale jsou mezi nimi i ti, kteří mají potenciál proto, aby konečně uviděli, co to vlastně dělají – a obrátili se na druhou stranu. Mohou nám ukázat, jak na ty ostatní. Jejich slabiny. Mohou také říct, odkud jim plynou zdroje. Vždyť je tam mezi nimi i spousta těch malých dětí a mladých lidí! A když právě jim pošleme světlo, mohou se ti „hlavní bubáci“ ještě sakra divit a nadávat si, co že to udělali za pitomost!
Posílat světlo i do míst, kde se rozhoduje o dalších krocích. Přestat zesměšňovat ty, kteří konečně veřejně hlásají to, o co se tak dlouho snažíme – lásku, soucit, integritu. A to i když si myslíme, že to dělají kvůli popularitě a ze zištných důvodů. Třeba jo, ale když je budeme napadat, nikdo další to z čistého záměru už nezkusí. A navíc – co hlásáš, tím se stáváš. Takže pokud jsou to teď od nich jen prázdná slova, časem to opravdu ucítí vnitřně.
3) No a rozhodně si také zamést před vlastním prahem. (Mně nevyjímaje.) Ať už jde o národ nebo nás osobně – nejsme národ svatoušků, který by nikdy nikomu nic neprovedl. Nejsme nijak dokonalí a mnozí z nás taky utíkali a utíkají – ať už v obavě o svůj život (kdysi) nebo třeba za ekonomickými výhodami.
4) Měli bychom už se konečně vykašlat na karmu, ukončit jí a odložit i osobní nevraživost. Třeba jít a promluvit si s člověkem, kterému jsme se dřív vyhýbali – a je jedno, jestli je to někdo z příbuzných nebo třeba Muslim. Neagitovat, nevyvyšovat se, prostě s ním jen pobýt a třeba mu i naslouchat. Přestat se izolovat, myslet si, že jsme ti jediní osvícení a ostatní jsou zaslepený, spící „plebs“… mohli bychom také zjistit, že ten zaslepený spící „plebs“ jsme byli my sami.
Vězte, že všichni ostatní už jsou na svých místech a budeme ještě překvapení, jak se to všechno odehraje. Všichni jsou připraveni – čeká se na nás, až budeme opravdu žít a věřit tomu, co hlásáme. Až rozsvítíme naše pochodně naplno. Oni jsou tam, kde je jich nejvíc za potřebí – na Blízkém východě, ve vládách, v nemocnicích, dokonce i na úřadech a ve státních organizacích! OSN praská ve švech… Ale my jsme se rozhodli být těmi předběžci, tak to začněme žít a podpořme ty, kteří mají jít a fyzicky to uskutečnit. A pomozme jim každý podle svých možností…
Jak rychle se to zlepší? No, samozřejmě by bylo bezva, pokud by stačilo si to uvědomit, napsat článek nebo to nějak jinak vyjádřit a hned by bylo hotovo, ale uvědomme si, že jsou to věci, které se s námi často táhnou od prvopočátku, jen těžko to půjde změnit „přes noc“ – i když by to bylo super ;-).
Takže potrvá to ještě? Ano.
Jak dlouho? To záleží v tuto chvíli na každém z nás a na tom, jestli naši víru a meditace podpoří i naše vnější projevy, činy a postoje.
Může se to ještě zhoršit? Nejspíš ano a minimálně se o to „bubáci“ pokusí. A mají toho v rukávu ještě mnoho!
Můžeme čekat problémy od uprchlíků? Ovšemže ano! Je to mísení kultur, jiné zvyklosti a také si prošli skutečným peklem. Ztratili své blízké, svůj domov, přetrpěli úmornou cestu a teď jsou náhle v cizí zemi, kde se třeba ani úplně nedomluví, kde z nich nejsou nadšení – prostě je všechno vzhůru nohama. S největší pravděpodobností to nepůjde zcela hladce – mírně řečeno. A ano, nejspíš tu nejsou všichni s čistými úmysly a mohou zde být mezi nimi i ti, kterých se tolik bojíme…
A opět ano, nejspíš nás to bude leccos stát.
Co když si na tohle netroufneme? Co když si nejsme jistí nebo se nám do toho nechce? No, jednak se to celé ještě víc zhorší a zpomalí, ale konečný výsledek to nezvrátí. Ne pro planetu. Už jsou připraveni další, kteří se mohou urychleně probudit a zaujmout naše místo. Co to ale znamená pro toho, kdo odmítne? Neberte to jako strašení. Ale odpověď už znáte. Když víte a znáte principy, už je nemůžete nevědět… když jsme mimo rovnováhu, když nás ovládne strach, úzkost, negativita, vyvede nás to z rovnováhy. Může to začít blbou náladou a narůst to v deprese a fyzické onemocnění… to jsou ještě pořád šance se vzpamatovat. Musím pokračovat a doříct to?
Možná to sami cítíte podobně jako já, ale ptáte se: „A co když se pletu? Co když mají pravdu ti ostatní?“ Vždyť ale vnitřně víte, jak to je! A co kdyby přeci? No, není lepší do posledního dechu věřit a stát si za svou pravdou, která vibruje z každé vaší buňky? Není lepší vědět, že jsme žili to, za co jsme tak dlouho bojovali, o co jsme se tak dlouho snažili a o čem víme, že to přispělo a den co den přispívá k lepšímu světu? Není lepší vědět, že jsme spolutvořili budoucnost této planety? (Mimochodem, ta už tu dávno neměla být, pokud by tu nebyli „naivní snílci“, květinové děti, sluníčkáři a spol., kteří spojeným úsilím změnili chod planety v roce 1987 při Harmonické Konvergenci, v roce 1989 při Sametové revoluci a pak den co den dál a dál. Nejpozději roku 2012 jsme měli být všichni mrtví a začínat někde od začátku.) A i za cenu, že by to vše pak dopadlo jinak (nedopadne, tohle je jen hypotetická možnost), není lepší vědět, že jsme udělali naprosto VŠECHNO, co jsme mohli, abychom pomohli a splnili svůj úkol, než malovat ty nejhorší scénáře a pak jednoho dne říct: „Vidíte, já vám to říkal!“ Ovšem s tím červíkem, který ve vás bude hlodat a říkat: „Ne, ty jsi to jen neříkal, ty jsi to SPOLUTVOŘIL!“
Co myslíte vy? Co cítíte vy? Rozhodněte se. Možné je cokoli, pokud věříte, že je to možné. Řešení nepřicházejí, když se babráte v problému a koukáte, kde by se to mohlo ještě pokazit. Zeptejte se sami sebe: „Opravdu žiju to, čemu věřím? Opravdu dělám to nejlepší, co mohu – pro sebe i planetu? Ne proto, abych něco dokázal druhým. Ne proto, že někdo tvrdí, že je to to nejlepší. Ne proto, abych si udělal „očko“ u někoho – třeba u Boha. A ani ne proto, že čekám vděk a uznání od těch, kterým pomáhám. Ale pro sebe a ze svého vnitřního přesvědčení. V souladu se svým srdcem i zdravým duchovním rozumem a vůbec celým svým bytím…“ Pokud ano, pak HALELUJA! Protože teprve pak to může opravdu fungovat.
A já už se pro tuto chvíli odmlčím. Půlnoc se blíží, oči se klíží… J. Myšlenky opět ulétly. Nevím, jestli je to vše srozumitelné. Prostě bylo načase to vyslovit. Za sebe a ze sebe. Bylo načase, abych odvedla svou část… a poslala štafetu dál.
16.10.2015 - a ještě jedno jsem chtěla dodat. Pomiňme všechny ty argumenty pro a proti, odložme všechny ty postoje a jen na okamžik si stoupněme "do jejich bot". Představme si, že ne nějaký cizí chlapík nebo žena kdesi daleko, ale to my jsme ti, jejichž země je drancována - třeba našimi vlastními fanatiky a "nenávistníky", kterých tu na náš malý počet obyvatel máme také mnoho - že to my jsme bombarodováni, zabíjeni, znásilňováni. Že to my máme volbu, jestli bojovat a padnout za vlast, nebo utíkat a možná padnout cestou na moři či na souši. A když už se podaří, že přežijeme, tak někde žít jako nenávidění vyděděnci. A nebo třeba zůstat a podílet se na tom zvěrstvu. Už to není tak "černobílé", že? Ani jedno nevypadá jako "správná" volba... A i pokud by se přeci jen dalo vybrat tu "relativně nejsprávnější" volbu, tak jak máme volit za své blízké a děti?
Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová. Můžete kopírovat, sdílet a můžete se inspirovat, jen prosím "nevytrhujte z kontextu". Díky.