Turínské plátno
Na turínském plátně je neviditelný nápis v jazyce prvních křesťanů
22. července 2009 15:16
Na takzvaném turínském plátně je nápis v aramejštině, jazyku prvních křesťanů, zapsaný hebrejskými písmeny. Jak napsal italský deník La Stampa, takové zjištění by mohlo přispět k objasnění příběhu plátna, kolem nějž se dlouhodobě vedou spory. Podle katolické tradice bylo do tohoto plátna po sejmutí z kříže zahaleno Kristovo tělo.
Nápis v aramejštině používané v křesťanské obci před rokem 70 našeho letopočtu je prostým okem neviditelný a byl zjištěn fotografickými metodami. Podle Fraleové to je stopa, po níž se může ubírat další výzkum....
...Potvrzuje předpoklad jednoho z britských vědců, že po vyplenění Konstantinopole za čtvrté křížové výpravy se plátno skutečně dostalo do rukou templářů, kde bylo uchováváno a ve velké tajnosti uctíváno. Od roku 1578 je relikvie uložena v Turíně, v kapli katedrály Jana Křtitele. Proto se plátnu také říká turínské.
Pravost plátna je dodnes sporná. V minulosti bylo již několikrát podrobeno vědeckým testům. Rozbor prachových částic ukázal, že roucho pochází z Blízkého východu a je 2 000 let staré.
čerpáno z i-dnes.cz
Italové prý turínské plátno ukryli za války před Hitlerem
12. dubna 2010 12:54
ŘÍM - Hlavním důvodem, proč bylo slavné turínské plátno za druhé světové války uschováno v jihoitalském opatství Montevergine, prý bylo zachránit ho před Adolfem Hitlerem, ne před bombardováním, jak se doposud tvrdilo.
Nacistický vůdce, který se zajímal o esoteriku a okultní vědy, po této vzácné relikvii s údajným otiskem podoby Ježíše Krista nepředstavitelně toužil. Napsala to agentura ANSA.
Turínské plátno bylo v tajnosti převezeno do svatostánku v opatství Montevergine na přímé nařízení vládnoucího italského rodu Savojských a Vatikánu. Oficiální verze říkala, že m být ochráněno před bombardováním v Turíně. Ve skutečnosti bylo převezeno do úkrytu před Hitlerem, který jím byl zjevně posedlý.
"Když v roce 1938 navštívil Itálii, lidé z jeho nejbližšího okruhu se tu vytrvale snažili vyzvědět nejrůznější informace ohledně turínského plátna," řekl benediktýnský mnich z opatství Montevergine Andrea Davide Cardin v rozhovoru pro časopis Diva e Donna.
V roce 1943 pak němečtí vojáci prohledávali i kostel v Montevergine. Mnichové tehdy předstírali, že se zaníceně modlí a nevnímají okolní svět. Vlastními těly tak ochránili oltář, v němž byla relikvie skryta. Jen díky tomu ji Němci neobjevili.
"V roce 1946 se opět vrátila do Turína, jak nařídil (poslední italský král) Umberto II. Savojský a je dodnes uschována ve zdejší katedrále," vzpomínal Cardin.
Vzácné turínské plátno si v katedrále mohou zájemci prohlédnout od 10. dubna do 23. května v rámci zvláštní výstavy. Veřejnost ho uvidí poprvé od jeho nejnovější restaurace v roce 2002. Za posledních 100 let ho veřejnost mohla spatřit jen pětkrát. Očekává se, že výstava přiláká asi dva miliony návštěvníků z celého světa.
Na plátně je podoba vysokého dlouhovlasého muže, který má na boku, chodidlech a zápěstích patrné krvavé rány. Autenticita turínského plátna zůstává nevyřešenou otázkou. Experti zatím nedokázali plátno datovat ani přesně určit, jak byl otisk proveden.
V roce 1988 použil mezinárodní tým vědců na určení stáří plátna radiokarbonovou metodu. Usoudili tehdy, že látka pochází z doby mezi lety 1260 až 1390 a jde tedy o obdivuhodný padělek ze středověku.
Další vědci to zpochybnili především kvůli znečištění vzorku, které prý výsledky mohlo ovlivnit. V roce 1999 jiná skupina expertů umístila plátno do 7. století.
Studie publikovaná o šest let později v mezinárodním vědeckém časopise Thermonautica Acta zase uvedla, že plátno je staré 1300 až 3000 let, a ostře kritizovala výsledky z roku 1988. Autor této studie Raymond Rogers například napsal, že v roce 1988 byly pro testování použity nepůvodní kousky látky - údajně záplaty z novějšího plátna.
Předpokládá se, že turínské plátno vystřídalo mnoho míst a majitelů, než se ve 14. století dostalo do Francie. Francouzské klarisky ho pak po mnoho let opatrovaly v jednom ze svých klášterů. V roce 1532 však plátno poškodil požár. Jeptišky se potom snažily vzácnou relikvii opravit a přišily na ni asi 30 záplat.
V roce 1578 plátno získal turínský arcibiskup od dynastie Savojských a od té doby je ve zdejší katedrále.
čerpáno z lidovky.cz
Turínské plátno
07.09.2009
Mnohé výzkumy dokazují, že obraz na plátně vznikl díky tomu, že v něm bylo skutečně zavinuté tělo ukřižovaného, které na něm zanechalo negativní fotografický obraz, zatímco skvrny od krve jsou v pozitivu. Plátno je dlouhé 4 metry a 36 centimetrů, široké metr a 10 centimetrů. Tento pohřební rubáš plnil úlohu prostěradla, přikrývky i šátku (sodary). Ovíjel hlavu i celé tělo, polovinu zespodu a polovinu shora. Dlužno dodat, že koncem 16. století bylo toto plátno v hlavním městě Savojska Chambery, později bylo přeneseno do Turína, kde je dodnes.
Američtí fyzici J. Jackson z U. S. Air Force Academy objevili, že obraz na plátně je trojrozměrný. V katolickém časopise Milujte se! (vychází v Poznani) se píše: „Mnohonásobné podrobné výzkumy dokazují, že současná věda nedokáže takový obraz vytvořit, o to méně by ho mohl namalovat nějaký falšovatel. Tento obraz nebyl namalován štětcem nebo jinou technikou a není dílem člověka. Nejsou na něm žádné stopy směřování, jako jsou na každém obraze či kresbě.
Obraz má příznačnou žlutou barvu a je velkou záhadou, protože se na něm nenašly nějaké pigmenty, barviva či barvy. A přesto více zežloutl jen na povrchu. Ze sta vláken, která se v něm nacházejí, jen dvě nebo tři vnější změnila barvu. Podobizna tak vznikla jen na povrchu vláken, ne ani na povrchu tkaniny, ani ve vnitřku nitě.“
Vědci se pokusili odstranit zabarvení vláken, ale nepodařilo se jim to žádným z 25 laboratorních rozpouštědel. Vědecký výzkum tedy dokázal, že obraz na plátně je nesmytelný, nijak se nedá odstranit. Díky trojrozměrnému zpracování vědci identifikovali dvě mince na očích člověka z plátna. Na pravém oku se nachází obraz mince lepton lituns, ražené v letech 29 až 32 n.l. za doby Pontia Piláta. A na levém oku identifikovali minci raženou Pilátem na počest Julie, Tiberiovy matky, roku 29. n. l. To je další důkaz toho, že plátno pochází z Kristových dob. A mince položené na očích dokumentují starověkou židovskou tradici, zachovávanou při pochovávání mrtvých.
Obraz na plátně má mnoho vlastností, které ve vědcích vzbuzují úžas. Navzdory tomu, že v něm bylo zavinuto tělo, je obraz ideálně plochý. Vůbec se nedeformoval a v souladu se zákony optiky je rovnoběžným předmětem. Vědci předpokládají, že neodstranitelné zachycení negativu postavy ukřižovaného proběhlo díky jakémusi tajemnému výbuchu energie zevnitř. Byla vyslovena domněnka, že obraz pravděpodobně vznikl „připálením“ povrchu vláken infračerveným zářením, anebo bombardováním protony s energií jednoho megaelektrovoltu (s takovou energií prochází proton přes prostor s rozdílem napětí milion voltů).
Věda není schopna uspokojivě vysvětlit mechanismus přenosu obrazu z těla na plátno. Vědec J. Jackson napsal: „Na základě dosud známých fyzikálně chemických procesů můžeme tvrdit, že obraz na plátně nemohl vzniknout. I když navzdory tomu existuje, nejsme schopni vysvětlit jak vznikl.“
Vědecké výzkumy vyloučily možnost falsifikátu obrazu na plátně. Jediným tvůrcem tohoto vzrušujícího fotografického negativu je mrtvé tělo ukřižovaného člověka. Žida z prvního století, kterého římští vojáci ukřižovali právě tak, jak to popisují evangelia.
Na základě těchto poznatků jsou mnozí vědci přesvědčeni, že jde o autentické plátno, ve kterém byl zavinut a pochovaný Ježíš Kristus. Vědci K. E. Stevenson a G. R. Haberman tvrdí: „Pravděpodobnost, že obraz na plátně není obrazem Ježíšova těla, je jedna ku 82 944 000. Abyste si to dovedli lépe představit, představte si 82 944 000 jednodolarových bankovek, poskládaných vedle sebe. Je to délka, která je třicetkrát větší než vzdálenost mezi New Yorkem a San Franciskem. Jedna z těchto bankovek je poznačená a nějaký člověk se zavázanýma očima má jen jednu možnost, vybrat si právě tu označenou. Pravděpodobnost nálezu této bankovky je přesně jedna k 82 944 000. Z toho vyplývá následující závěr: rubáš je pohřebním plátnem, ve kterém bylo zavinuto tělo Ježíše Krista.
Dlužno dodat, že toto tvrzení je založeno na velmi dobře zdokumentovaných vědeckých faktech. A co na to říkají odborníci v soudní patologii. Na základě poznatků o srážlivosti krve tvrdí, že Ježíšovo tělo zavinuli do plátna asi dvě a půl hodiny po smrti a že v něm zůstal přibližně 36 hodin, protože se na něm nenacházejí žádné stopy rozkladu a hniloby. A navíc: tělo prý určitě nikdo z plátna nevyndal, protože na něm nejsou žádné stopy odtrhávání, je jasně vidět neporušené krevní sraženiny. Tato skutečnost se nedá vědecky vysvětlit. Jak tělo proniklo přes tkaninu bez toho, aby porušilo její strukturu? Co způsobilo tajemné zobrazení celého těla na plátně? Odpověď dává jen víra, která říká, že to všechno se stalo ve chvílích zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Proto Svatý Otec Jan Pavel II. 13. dubna 1980 během homilie v Turínu řekl:
„Na základě argumentů mnohých vědců je posvátné Turínské plátno osobitým svědkem Velké noci – umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Mrtvým svědkem a zároveň nečekaně výřečným. Pro věřícího člověka je podstatné hlavně to, že plátno je zrcadlem evangelií... Každý vnímavý člověk při jeho kontemplaci prožívá vnitřní pohnutí a otřes... Plátno je opravdu neobyčejným znakem, který poukazuje na Ježíše, pravé Slovo Otce a vyzývá člověka, aby ve svém životě následoval příklad toho, který obětoval sebe samého za nás...“
Další svědectví turínského plátna
Vědecký výzkum plátna potvrzuje, že je na něm otisk dospělého muže 180 cm vysokého, pevné svalnaté postavy s dlouhými vlasy, bradkou a pěknými semitskými rysy. Muže hrozně mučili, bičovali ho, vložili na něho trnovou korunu a ukřižovali ho. Na jeho těle našli téměř šest set ran. Ale obraz jeho mrtvého těla nenesl žádné stopy rozkladu. Tyto údaje se shodují s popisy v evangeliích a navíc obsahují množství dalších důležitých detailů. Především plátno zřetelně a přímo ukazuje, do jaké míry Kristus trpěl.
Tvář Ježíše Krista
V prvním čísle časopisu Milujte se! (2006) se píše: „Navzdory hrozné fyzické a duchovní bolesti je obraz Ježíšovy tváře na plátně pozoruhodný svou nepřekonatelnou krásou a vyrovnaností. Ukazuje nesmírné utrpení na kříži, které mohl snést jen ten, kdo si byl vědom toho, že utrpením a smrtí dosáhne úplného vítězství nad smrtí.“ Tvář na plátně svědčí o trýznění, které Ježíš podstoupil. Je na ní vidět ránu, která vede přes nos a pravou tvář. Mimo to na očních víčkách a obočí jsou odřeniny, opuchlina na pravém očním obloučku, stopy krvácení z nosu, podlitiny a zlomený nos, poranění kůže na temeni hlavy, způsobené vytržením vlasů. Jak můžeme číst v evangeliu: „Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a klaněli se mu.“ (Marek 15:19 a...bili ho do obličeje (Jan:3).
Trnová koruna
„Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť“ (Jan19:2). Žádný historický pramen neuvádí tento druh mučení před ukřižováním. Na lebce je vidět početné krvavé skvrny, které vytvořily pozitivní, jakoby fotografický obraz. Vznikl z krvácení cév na hlavě, které propíchly ostny. Trnová koruna měla tvar čepice a pokrývala celou horní část hlavy. Lékaři našli 13 ran od trnů na čele a 20 na zadní části hlavy, celkem jich mohlo být kolem padesáti. Vzhledem k síti cév a nervů na temeni hlavy musela trnová koruna způsobovat obrovskou bolest a krvácení. L. Coppini, ředitel Institutu anatomie na Boloňské univerzitě řekl: „Když vezmeme do úvahy, že v tkáni na temeni hlavy je na centimetr čtvereční více než 140 bodů citlivých na bolest, můžeme si představit, jaká musela být jeho bolest.“ Vědecké zkoumání potvrdilo, že stopy krve na plátně jsou v souladu s anatomií cév lidské hlavy. Je to další důkaz podporující pravost Turínského plátna, protože do roku 1593 nebyl znám anebo alespoň popsán lidský krevní systém.
Bičování
Ježíš přežil hrozné bičování. Tělo na plátně nese stopy ran po římském biči nazývaném flagrum. Rány na zadku dokazují, že Ježíš byl při bičování nahý. Bičování bylo hrozným trestem a končilo často smrtí. Bič sestával ze tří dosti dlouhých řemínků s kovovým hrotem na konci. Při bičování vytrhávaly kousky masa. Našlo se 120 ran způsobených bičem. Obvykle bičovali ty, kteří nebyli odsouzeni k trestu smrti. Takto potrestaní - pokud přežili - mohli být potom osvobozeni. Pilát chtěl původně Ježíše nechat jen zbičovat. Řekl: „Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím“ (Lukáš 23:16). To vysvětluje tvrdost, s jakou Ježíše bičovali. Vojáci se domnívali, že je to jediný trest, který mu byl vyměřen. Byli dva. Voják na pravé straně byl vyšší a krutější při plnění svých povinností. Ježíš stál trochu nakloněný s rukama přivázanýma ke sloupu... Pramínky biče se obtáčely kolem jeho těla, zasahovaly přední část – hruď, břicho, holeně, stehna.
Nesl kříž
Podle ran na plecích otlačených na Turínském plátně se badatelé shodují v tom, že Ježíš nesl vodorovný trám kříže, který nazývali patibulum, a že měl k němu přivázané ruce. Převládá přesvědčení, že patibulum bylo asi 1,8 m dlouhé a vážilo asi 30 kilogramů. Ježíš byl po bičování úplně vyčerpaný a na místo ukřižování kráčel s velkými těžkostmi. Musel ujít kolem 500 metrů. Několikrát upadl na tvář, přitom si na kamenné cestě silně odřel kolena. Vědci objevili rozsáhlé odřeniny na nose (na jeho špičce našli částečky půdy z kamene smíšeného s krví), stejně jako na kolenou, zvláště na pravém. Když už Ježíš nemohl nést kříž,...zastavili nějakého Šimona z Kyrény, který šel z pole, a vložili na něho kříž, aby jej nesl za Ježíšem (Lukáš 23:26).
Ukřižování
Smrt ukřižováním byla v té době nejkrutějším a nejpotupnějším trestem. Plátno jasně ukazuje na zápěstí rány po hřebech. Otisky nohou svědčí o tom, že byly přibity jedním hřebem na svislý trám kříže. Levá noha byla přeložena přes pravou. Ruce byly přibity na kříž za zápěstí, ne za dlaně, protože váha těla byla příliš velká na to, aby ho dlaně udržely. Hřeby vedly v místech, kterým se říká „destot point“ - mezi kostmi zápěstí. V těchto částech těla se nenacházejí žádné důležité cévy. Doktor P. Barbet k tomu dodává: „Nachází se tu nerv, který ovládá pohyby palce a také signalizuje bolest. Bolest způsobená probodnutím na tomto místě je ukrutná, ale ne nesnesitelná. Na druhé straně však trpící může ztratit vědomí.“ Na plátně je možno uvidět dva potůčky krve na levém zápěstí. Jejích analýza umožnila vědcům zrekonstruovat polohu Ježíšových rukou na vodorovném trámu kříže. Ježíš visel na kříži se zápěstími na úrovni ramen a pravidelně se snažil nadzdvihovat tělo, aby se nadechl. Tehdy se úhel, který svíraly ruce vzhledem k vertikále, zvětšil v rozsahu o deset stupňů. Když opět spustil tělo, úhel se vrátil do svého normálu 55 stupňů. Tak se alespoň na okamžik změnila poloha jeho těla a mohl dýchat, potom ho však bolest a vyčerpanost přinutily znovu spustit tělo. Toto opakované zdvíhání a spouštění těla na probodnutých rukou a nohou pokračovalo asi tři hodiny a způsobovalo mu nepopsatelnou bolest. Bylo čím dál tím častější, až ho nakonec přemohlo vyčerpání a smrt.
Ruptura srdce
Rána v Ježíšově pravém boku byla široká asi 1,2 cm a 4,4 cm dlouhá. Analýza rány spolu se stopami velkého krvácení a tekutého sekretu nahromaděného v hrudní dutině umožnila vědcům určit příčinu smrti – roztržení srdce následkem jeho zástavy. Toto mohlo následně vyvolat masivní krvácení do osrdečníku a v důsledku velkého nahromadění krve měla za následek paralyzující bolest v oblasti sterna. Ježíš náhle vykřikl a zemřel. „Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal“ (Matouš 27:50). Náhlá smrt při plném vědomí a extrémním vyčerpání obvykle urychlí ztuhnutí těla (rigor mortis). Právě proto se tělo otlačené na plátně jeví jako studené. Krátce po Ježíšově smrti se krev v perikardu rozdělila na krevní sraženinu (hromadila se v dolní části hrudní dutiny) a krevní plazmu (zůstávala v horní části). Když setník kopím probodl Ježíšův bok, vytekly obě tekutiny. Nejprve krevní sraženina, potom plazma, to je „krev a voda“, jak popisuje Jan (19:34). Katolíci jsou přesvědčeni, že tímto Ježíš projevil úplnou poslušnost Otci. A tak zvítězil nad každým hříchem i samotnou smrtí. Jeho utrpení vyvrcholilo v agónii na kříži, když zvolal: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27:46). To prý byl ten moment, kdy jeho utrpení překročilo hranice ničivé moci hříchu a Ježíš nad ním zvítězil nevyčerpatelnou láskou a poslušností Otcově vůli.
Viděl a uvěřil
Ježíš zemřel na kříži v pátek ve tři odpoledne. O tři hodiny později měl začít židovský sváteční den sabat. Proto těla těch, kteří byli popraveni ukřižováním, musela být pochována tentýž den. Nesměla zůstat na kříži přes noc. Proto když Ježíš zemřel, zbývaly jen tři hodiny na to, aby připravili a uskutečnili jeho pohřeb. Předtím však Josef z Arimatey musel jít do pevnosti Antonia, aby získal Pilátův souhlas vzít Ježíšovo tělo a potom se vrátit na Golgotu s římským setníkem, jehož povinností bylo ověřit Ježíšovu smrt. Neměli čas, aby tělo umyli.
Trvalo by to příliš dlouho, kdyby vykonali všechno podle zákona. Pohřeb se musel uskutečnit před začátkem sabatu. V evangeliích se píše, že Josefovi z Arimatey při tom pomáhal Nikodém, který s sebou přinesl okolo sta liber myrhy a aloe. Vzali Kristovo tělo a zavinuli je do plátna s vonnými oleji, jak je u Židů zvykem. „V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko“ (Jan 19, 41:42). Brzy ráno v první den po sabatu (v neděli) se apoštolové Petr a Jan dověděli od Maří Magdalény, že Ježíšovo tělo už není v hrobě. Běželi k hrobu – Jan přišel první. Když se nahnul, viděl na zemi plátno, ale dovnitř nevešel. Potom přišel Šimon. „Vešel do hrobu a viděl tam ležet lněná plátna a šátek, jímž Ježíšovi ovázali hlavu, neležel mezi plátny, ale byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil“ (Jan 20:3). Jan uvěřil ve zmrtvýchvstání ve chvíli, kdy viděl plátna, do kterých bylo zavinuto Ježíšovo tělo. Byla neporušená. Jejich stav svědčil o tom, že je nikdo nerozvinul a neodnesl tělo, a že tělo nějakým záhadným způsobem „prošlo skrze“ látku. Evangelisté Matouš, Marek a Lukáš se zmiňují o tom, že Ježíšovo tělo bylo zahaleno do plátna (sindon). Lukáš tvrdí, že Petr viděl v hrobě „plátna“ (othonia), ale nezmiňuje se o šátku. Jan si vzpomíná na „plátno“ (othonia) a „obal“ (enteligmenon), který pokrýval Ježíšovo tělo. V hrobce tedy bylo nějaké plátno, ale i šátek (řecky soudarion). Podle italského vědce Gina Zaninottiho pochází řecký výraz „soudarion“ z aramejského slova „sodara“, které označuje „plátno“ různých rozměrů, používající se pro různé účely. Plachta (nebo šátek), do kterého bylo zahaleno Ježíšovo tělo, byla dlouhá asi 4,3 m a široká asi 1,1 m. Tento šátek (sodara) zakrýval hlavu a celé tělo. Jedna polovina ležela pod tělem, zatímco druhá byla přeložena přes hlavu a pokrývala vrchní část těla. Takto zakryté tělo bylo ovinuto dvěma plátěnými pruhy kolmo k hlavnímu „sodaru“. Poté co vzkříšené tělo „přešlo přes“ pohřební roucho, plátno spadlo na zem, protože nemělo co držet. Jen šátek (sodar), který pokrýval celé tělo, si zachoval tvar, protože byl zpevněn krví a potem, a také proto byl mimo kolmé pruhy. Takto chápe profesor Zaninotti smysl nejasné věty v Janově popisu zmrtvýchvstání. „Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě (Jan 20, 6:7). Pohled na toto pohřební roucho, ze kterého záhadně zmizelo Ježíšovo tělo, byl natolik přesvědčivý, že Jan uvěřil ve zmrtvýchvstání, i když ještě neviděl zmrtvýchvstalého Krista.
Převzato ze stránek Karel Kýr - příběhy