Strachy a pochybnosti - pokračování

06.10.2011 22:22

 

Milovaná Posvátná Srdce,

 

 

od minulého článku jsem často přemýšlela o jeho pokračování. Jaký je další krok? Co s tím? Dělám něco špatně?

Už předtím jsem mnohokrát přemýšlela, jestli bych neměla něco změnit. Jestli vážně psát všechno to, co píšu, protože vím, že se na tato témata pořádají semináře a to je přeci také možný zdroj příjmů. Jenže já to jinak nedokážu. Nebyla bych to já. Přemýšlela jsem, jestli třeba nedávat některé články pod hesla a pro předplatitele, ale zase jsem to nedokázala. Nevím, jestli to je nebo není chyba. Nebylo by to ale ze srdce nýbrž ze strachu o to, co bude. A tak i nadále budu psát tak, jak to cítím.

Pak jsem také přemýšlela, jestli jsem opravdu šla cestou, kudy mě vedla intuice a mé srdce. Jestli jsem třeba neměla zůstat v původní práci nebo si neměla najít jinou. Ale z hloubi srdce vím, že ne. V minulé práci už jsem nebyla šťastná a pokud bych si našla jinou, nemohla bych se naplno věnovat tomu, co mě naplňuje. Nemohla bych tvořit tyto stránky tak jak je tvořím, nemohla bych překládat a nemohla bych naplno následovat volání svého srdce. A dostalo se mi velké odměny. Minulý měsíc jste opět "trhli" rekord - bylo vás tuším 3150 čtenářů a v průměru se vracíte alespoň 4x měsíčně, takže vás tyto stránky zřejmě více či méně oslovují. Vím, že jsou lidé, kteří dokáží chodit do práce a prostě "svítit" a pracovat na vlastní transformaci a jsou i tací, kteří ještě navíc potom pomáhají lidem, píší články nebo léčí - nad rámec a mnohdy i zadarmo, protože to tak cítí. Já to tak ale neumím. Možná je to tím, že jsem začínala později, ale potřebovala jsem to vždy prožít tak nějak "naplno" a po všech stránkách. Opravdu žít v to, co věřím a užívat si krás života a radovat se a všechno - i smutky - prožít naplno. A pak to teprve můžu předat dál. Navíc, kdybych pracovala standardně v kanceláři, neodjela bych do Egypta a spousta dalších věcí by se nestala. Možná by mě potkalo něco jiného a možná i jiný muž, ale já jsem šťastná za to, že jsem šla tudy a potkala právě tohohle muže. A pokud už to nepůjde dál a já si budu muset najít nějaké zaměstnání, pak prostě nejspíš skončím i s Posvátným Srdcem, protože bych ho nemohla dělat naplno a já to jinak neumím a umět ani nechci. Zatím ale píšu dál. A v tu dobu, kdy jsem se pro to pevně rozhodla mi přišla další peněžní podpora webu od D. a znovu mu za to děkuji. Potěšilo mne to.

 

Takže jsem se tedy znovu podívala na svůj život a cestu a zjistila jsem, že jsem tam, kudy chci jít. Co tedy dál? Jakým směrem pátrat? Odpovědi přišly zejména o víkendu - díky našemu víkendovému semináři i díky několika mým přátelům. Jednak mi připomněli, že je důležité Přijetí. Brát život takový jaký je. Že je důležitá víra - v život, Boha i tu hojnost. A že to tak prostě chodí. Je lehké věřit, když jdou věci snadno, ale vytrvat, když jsou složitější nebo opravdu těžké, to je ta pravá víra...

Znovu jsem si taky uvědomila, že občas máme tendence posuzovat a soudit a teď se nám to vrací - třeba v tom, že se nám někdo posmívá, že máme zkreslené představy o životě. Že se svět řítí do čím dál větších katastrof a že máme vymyté mozky. Mimochodem slovo "vymytý" mi připomíná spíš důkladnou očistu a co je čisté, to září a svítí... takže mě to nijak neuráží. No a nebo se to odrazí právě v tom, že jsme na tom tak, jak jsme. Ale když se na to podíváme opravdu upřímně - proč jsme si tuhle cestu vybrali? Protože vypadala snadně a protože jsme tady větřili materiální bohatství? Nebo spíš proto, že to byla cesta zpět k sobě a Bohu, protože jsme si chtěli pořádně propláchnout oči a vidět svět takový jaký je, protože už jsme měli dost toho žít ve strachu a nechat se vést raněným egem, protože jsme chtěli zjistit, kdo jsme? A daří se nám to? Já myslím, že ano. A možná že nás ta cesta velkým obloukem zavede zpět ke stejné práci a stejnému partnerovi, ale my už tam budeme konečně čistí a plně přítomní. A tudíž i spokojení a šťastní. A pak může i stejná práce a stejný partner být najednou jiný, nový a může nám být spolu dobře.

Nedávno jsem slyšela na jedné přednášce, že Osho stále přednášel a psal - napsal již stovky knih a hovořil s tisíci lidmi a stále čekal, že se něco stane a ono to stále nepřicházelo, až se jednoho dne zcela vzdal. Byl skleslý a zklamaný a ztrácel víru. A pak najednou zjistil, že touto cestou šel už tak dlouho a natolik se jí odevzdal, že už nedokázal žít jinak. Byla to jeho cesta a jeho způsob. Už žil sám sebe. A v tu chvíli se mu dostalo Osvícení...

A ještě na jednu věc jsem přišla. Že nám naši průvodci a andělé pomáhají jak mohou, ale že mnohdy úplně nechápou. Oni neznají materiální svět. A tak jsem si s nimi povídala. O tom, co by nám pomohlo. Vysvětlovala jsem jim, jak to tady chodí. Že samozřejmě vnímáme jejich lásku a podporu i podporu a lásku, která proudí mezi námi a že je to báječné. A že víme, že se svět mění a že snad přijde doba, kdy věci budou jinak. Právě TEĎ, ale musíme platit soicální a zdravotní, protože tak je to v naší zemi nařízené a že peníze jsou i na spoustu dalších věcí. Popisovala jsem jim ale i také ostatní věci. Jaké to je být ve fyzickém těle. Že možná barvy tady na Zemi v našem současném vnímání nejsou tak syté a zářivé, ale přeci jsou nádherné - jak zeleň dokáže léčit a barva pouště umí až vyrazit dech. Jak nádherné jsou východy a západy Slunce. A že nejkrásnější hudbou je smích milované osoby a zpěv ptáků. Jaké to je, brouzdat se trávou či v moři a jak voní seno... Vedeme spolu dlouhé hovory.

Přijímám věci tak jak jsou i když to někdy není snadné. Děkuji za všechno, čeho se mi v životě dostalo a děkuji Bohu i Zemi za každý den, kdy zde smím být. A prosím o hojnost ve všem a pro všechny.

 

Pokud to tak cítíte, připojte se. Společným "povídáním" a modlitbami dokážeme víc.

 

 

Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová. Tento článek je možné nadále šířit v nezměněné podobě a s připojením tohoto odkazu.