Strach uvěřit
Už jsme ušli obrovský kus cesty, vnímáte to také? A uvěřili jsme tolika věcem... věříme v Boha, anděly, vědomí Gaii, společnou změnu... vlastně nevěříme, ale prostě to cítíme srdcem. Ovšem naše srdce se otevírala pomocí víry. A přeci teď, když stojím na prahu obrovských změn a hledíme tváří v tvář novému, tak najednou máme strach uvěřit. Byli jsme mnohokrát zraněni, mnohokrát jsme se zklamali, mnohokrát jsme věřili někomu či něčemu (mám na mysli třeba intuici, která nás vedla k vytvoření nějakého projektu, který se nerealizoval nebo prostě něco z fyzického života) a pak vše bylo jinak... Přesto jsme stále doufali, že se cosi odehraje. A teď se to děje, ale má to jinou podobu než jsme si představovali a očekávali. A to je veliká zkouška! Co teď s tím?
Máme několik možností.
- Například můžeme čekat na to, až se okolnosti a "provedení" změní a ta změna nabyde podobu, jakou jsme si představovali (doufejme, že se tak stane). Případně to můžeme podporovat meditacemi.
- Nebo můžeme pochybovat a šířit tyto pochybnosti dál a hledat důvody, proč tedy nejdeme ruku v ruce s tou změnou. (Mám ale pocit, že v tom případě si to zdůvodňujeme pro to, abychom neslyšeli ten slabý hlásek, který chce věřit. Ale je to jen můj osobní dojem, nechci vám nic podsouvat.)
- Můžeme to také oslavit a říct: "Skvělé! Vítej!" A nechat to plynout a pozorovat.
- A nebo se můžeme spojit s těmi, kdo tuto změnu přinášejí a komunikovat. Vnést do toho svoji víru a vize spolutvořit tuto změnu tak, aby byla v souladu se všemi, kdo se jí účastní.
Je na každém z nás, co si vybereme. Můžete mít třeba svůj vlastní způsob, který se vám osvědčil a o kterém víte, že je naprosto správný. A pokud to je cesta, kterou vnímáte z celého svého bytí, pak Haleluja! Raduji se z toho s vámi.
Pokud ve vás ale cosi váhá, zkuste se na to podívat a zjistit, jestli za těmi pochybnostmi nejsou staré strachy z toho, že vás někdo zklame a zraní. I já si takovou fází velmi nedávno prošla. A nebylo to snadné bez ohledu na to, jak silná a vyrovnaná jsem se už cítila. Takové pocity jsou naprosto vpořádku. Je důležité to o nich alespoň vědět, smířit se s nimi a respektovat je (se). Pak (v pravou chvíli) přijde okamžik, kdy se oklepete, ještě jednou svůj strach obejmete a pohladíte a řeknete si (ucítíte): "Už se nebojím. Jsem dostatečně silná (silný), abych unesl to, pokud se mýlím ve svém odhadu (intuici). Už mne to znovu nezraní, protože vím, že chyby neexistují. Všechno jsou to jen příležitosti. Příležitosti k učení a k nalezení ještě větších pokladů a příležitostí. A já to tedy vítám a jdu do toho."
Toto se týká hlavně záležitostí a změn, které se nás přímo dotýkají a které (možná) vyžadují i naši osobní účast, případně podporu a pozornost. Ano, uvědomuji si, že to není černobílé a nelze žádnou z možností použít plošně. Chci teď spíše zaměřit pozornost na to, co nás vnitřně "motivuje" k "řešením" a zda jednáme z pozice strachu a obav (třeba i velmi dobře skrytých), neutrality či lásky.
Pak jsou ještě jiné záležitosti, které nám odebírají sílu. Čas od času shlédnu nějaké to konspirační video či si přečtu článek o tom, jak nám to a to škodí a kdo je za tím vším... (Dokonce mě to i dřív docela dost bavilo.) Může to být zajímavé, může nás to i někam posunout, ale vždy je důležité zaujmout k tomu pak určitý postoj. Pokud se s tím totiž vnitřně nějak nevypořádáme, hrozí, že v nás tyto informace budou vyvolávat pocity strachu, bezmoci, vzteku a nevím čeho všeho ještě. A z těch pak pramení nejrůznější nemoci, oslabení a ztráta "jasu". Psala jsem o tom již před časem. Cítím, že je potřeba vykročit z toho začarovaného kruhu. Odpustit a skutečně PUSTIT všechny ty staré emoce a křivdy, které se nahromadily za staletí a tisíciletí v našich rodech i národech. Už je čas nechat to být, pochopit, že ve všem je ještě hlubší smysl a už nehledat neustále nové a nové důvody a nové a nové (i staré) viníky. A je jedno, čeho se to týká. Ve finále se všechno stočí k tomu, že nás ovládá jedna (menší či větší) "mafie" v podobě několika spojených rodin... Ale cítím, že je to ještě jinak. Zkuste si to navnímat svým srdcem.
Vtipné je, že jsem toto všechno chtěla napsat, ale pak jsem si řekla, že to nechám být. No ale v poslední době jsem několikrát dostala upozronění na video s Katkou Motyčkovou. A dnes dokonce dvakrát a teprve na podruhé jsem tedy uposlechla a shlédla ho. Tedy až od 58. minuty. (Tady je odkaz.) A tam to bylo! A cítím to dost podobně. Neuvědomujeme si, že když své emoce nasměřujeme proti těm několika, tak nejenže snižujeme vibrace sobě a zvyšujeme energii bojů, ale děláme to, aniž bychom si uvědomovali, že i "tam" jsou lidé, kteří jdou v souladu s námi a že se tam narodili proto, aby vnesli změnu do těchto systémů, a svou záští a nepřátelstvým jim to nejen stěžujeme, ale určitým způsobem jim i ubližujeme. Takže - nechme to být, věřme v dokonalost všeho, věřme v to, že každý jde tou správnou cestou a podpořme ji energií souznění... Můžete si říct, proč tedy tito lidé na tak vlivným místech nepomáhají zbytku světa, ale oni pomáhají - tím, že jsou tam, kde jsou a působí v těchto nesmírně zatuhlých a těžkých energiích a přinášejí tak změnu i v těchto oborech. A to je skvělé, ne? Myslím, že drtivá většina nás všech si přeje změnu ve zdravotnictví (famaceutii), ale i finančních systémech aj. Že potřebujeme, aby se to uvolnilo a my tak mohli žít v naprosté hojnosti a volně - aby už nebyl rozpor v našich energiích a energii peněz a léků (skutečně pomáhajících léčit) apod. Opět - chci jen poukázat na to, abychom něco plošně neodsuzovali. Vlastně abychom neodsuzovali vůbec. Ani sebe :-).
No a tak oslavme to, že přichází změna. Změna v politice, finančnictví, zdravotnictví, školství, náboženství... všude. Věřme, že je každý na správném místě a následuje svojí intuici. A najděme si to správné místo pro sebe a tam plňme zase svoje úkoly. Už se nesoustřeďme na hledání chyb na druhých, ale na to, abychom sami dělali to, co je naším posláním a to tak dobře, jak to jen dovedeme a v souladu s naším nitrem i v souladu s Univerzem, Gaiou a naším Božím plánem.
Teď se mi chce říct: "A k tomu nám dopomáhej Bůh." :-D Amen. Už nebudu mentorovat. Jen jsem cítila, že to mám pojmenovat.
Tak kéž i nás naše intuice vede správnou - tou naší - cestou.
S Láskou,
M.
