SLOVA
Dnes bych si s vámi chtěla chvíli povídat o slovech. O tom, jakou mohou mít moc i to, jakou mohou přinést ne-moc… O tom, jak žít s nimi, v nich i bez nich.
SE SLOVY
Vždycky jsem si ráda se slovy hrála. Psala jsem články, občas si zarýmovala a hlavně si donekonečna sama se sebou povídala. Vytvářela jsem si příběhy ve své hlavě. Jako malá (i trochu větší) holka jsem vnímala, že jsou to jen příběhy – byla jsem v nich kýmkoli jsem chtěla a vytvářela si nesnáze k překonávání i šťastné konce, které měly ještě šťastnější pokračování… Jak jsem rostla, vědomých příběhů bylo stále méně, zato těch podvědomých přibývalo. Začala jsem si stále dokola opakovat příběh, který jsem si myslela, že žiju. I v nich jsem byla obvykle tou hrdinkou a mé okolí mi průběžně buď ubližovalo nebo mi pomáhalo. A jak jsem si to stále opakovala, začala jsem tomu víc a víc věřit. Propadala jsem se do toho hlouběji a hlouběji. Měla jsem pocit, že mi neustále někdo brání být šťastná a tak nade mnou slova začala mít moc a mně způsobila NE-MOC. Respektive - to já jim tu moc předala…
Teď poskočím v ději o kousek dál. V mém příběhu naštěstí přiklusal rytíř na bujném koni - respektive přijela rytířka autobusem, rozbila skleněný zámek kolem mě a ukázala mi svět… A tenkrát mi začala slova opět pomáhat. Slova povzbuzení a slova v poselstvích. Postupně jsem se začala vzpamatovávat a vnímat. Začala jsem vnímat krásu světa. Teď zpětně si ovšem uvědomuji, že do určité míry byla ta slova opět iluzí. Pozitivní, ovšem iluzí. Bylo to potřeba a tenkrát to pomohlo mému uzdravení. Pomohlo mi to opět létat, radovat se a tvořit si nový příběh – krásný, dobrodružný a radostný. Ovšem opět jen příběh. A kdybych to nechala jít dál, kdo ví, jak by to skončilo… Teď ovšem na chvíli odbočím.
VE SLOVECH
Bylo období, kdy jsem si opět začala hrát se slovy. Tentokrát opravdu hrát. Nesmírně mne to bavilo, i když musím říct, že jsem byla naprostý amatér ve srovnání s kamarádem Jirkou (www.utkani.webnode.cz) J. Toto hraní je nesmírně lehké, skutečně hravé a SMYSLU-plné. Je to způsob, jak prohlédnout některá slova a uvědomit si jejich podstatu… Zkuste si třeba trochu hrát (ve větách) se slovy jako: JEDEN (JE DEN), JEDNA (JE DNA) či VESMÍR (VE SMÍR)… a v tom je Jiří opravdový přeborník. Trochu je mi líto, že i tato hra se ze mě vytratila (kdo ví – možná na čas, možná navždy…). A zároveň si uvědomuji, že se tím vytvořil prostor pro něco nového…
ZA SLOVY
Uvědomili jste si někdy, jak jsme sklouzli do toho, že slova (jejich většinu) a jejich spojení už vnímáme naprosto automaticky, respektive je už téměř nevnímáme a neuvědomujeme si to, že jejich „automatizací“ jsme jaksi zablokovali možnost poznat jejich skutečný význam? Tedy ten, který původně tato slova měla. Tak to schválně zkusme. Zaměřím se teď především na slova a spojení spojená s biblickými předpověďmi a „prohlášeními“, protože tam jsou ty kořeny nejhlubší:
Království Boží – mnoho lidí to vnímá jako součást „posledního soudu“ (i k tomuto spojení se vrátím). Že jednoho dne (již brzy) se Bůh naštve a přijde na Zem nebo pošle své zástupce, aby tu nastolili „pořádek“. Všechny „zlé“ potrestají (smrtí či smrtelnými muky) a ty „spravedlivé a dobré“ buď ponechají zde, kde mávnutím kouzelného proutku vytvoří RÁJ, a nebo je pozvednou k sobě do nebes, kde si budou hrát s obláčky. Já si ale myslím, že královstvím božím je svět, kde Bůh vládne, ale vlídně. Nenařizuje, netrestá – bezpodmínečně miluje a stará se o své „poddané“ a o svou Zemi. Ten Bůh je tím Bohem, který sídlí v nás. Tím královstvím je jeden každý z nás i naše překrásná planeta, ze které ráj vytvoříme tím, že dovolíme Bohu v nás, aby opět „převzal vládu“, tzn. projevil se ve své úplnosti. V tomto království lidé milují Krále, jeden druhého i vše, co Bůh stvořil. Zde budeme žít souladu s Přírodou i se svou přirozeností. A uvědomíme si, že to my jsme součástí té Přírody! Třeba jednou přestaneme „chodit ven do přírody“, ale budeme opravdu její součástí a občas půjdeme dovnitř domů, abychom vyřídili to nejnutnější, protože tak nás Bůh stvořil. Jako součást všeho živého a jistě ne proto, abychom se schovávali uvnitř budov. (V tom mám velké rezervy, ale lepší se to…)
Nebe-peklo-očistec. Opět zajímavá slova. PEKLO jsem měla vždy spojené spíš s čerty ovšem s těmi z pohádky „S čerty nejsou žerty“ a tam byli docela sympatičtí, že? Čerti ovšem byli zdrojem traumatu (nijak velikého) v dětství, kdy nám jimi rodiče hrozili: „Když nebudeš hodný/á, odnese si tě čert.“ Teď už vím, že žádné dítě není ve své podstatě „zlé“ či „zlobivé“. Jen prostě po svém projevuje to, co v jeho okolí není harmonické či pro něj „v pořádku"… Dnes si ovšem uvědomuji, že Peklo je něco, co nám nejen vytvářejí v dětství ostatní, ale co si v průběhu života tvoříme my sami. Je to právě ten propad do „tragických příběhů“ svých životů; je to moc, kterou jsme dobrovolně odevzdali a stali se také ne-mocnými; je to zapomnění a odtržení se – od své přirozenosti, od života, od ostatních, od Boha a od sebe samých….
NEBE můžeme vnímat pouze jako oblohu nad sebou a RÁJ jako místo kdesi daleko, kam smí pouze spravedliví a odkud jsme byli kvůli prvotnímu „hříchu“ vyhnáni… A nebo si můžeme uvědomit, že Ráj je všude kolem nás, jen jsme se od něj oddělili hustým závojem a někdy i ještě tlustší zdí… Ten Ráj si průběžně zamořujeme – odpadem fyzickým i odpadem svých myšlenek. Ten Ráj jsme od sebe oddělili a zapomněli jsme, že jsme jeho součástí – že je v nás samých. Je to krása i ještě hezčí „ošklivost“, porozumění i právo na nepochopení, světlo i hebká a laskavá tma, je to láska i bouře vzdorovitého okamžiku nelásky, štěstí a vyrovnanost, stejně jako hojivý smutek a okamžitý neklid. Je to přijetí všeho, co je a jak to je – bez posuzování, odsuzování a oddělování na dobré a špatné.
A OČISTEC? To je přechod mezi těmi dvěmi možnostmi. Je to fáze, kdy se probouzíme. Bouráme zdi a při tom se tu a tam poraníme. A jak se dovnitř provalí světlo, na chvíli nás i oslepí, až to zabolí. Bolí nás odhalování všech iluzí i odpadávání strupů našich starých přesvědčení. Je to veliká OČISTA. Čistíme všechno od základů – kolem sebe i v sobě. A zpočátku to vypadá, že stále více ztrácíme – přátele, práci, snad i sebe (tedy sebe, jak jsme se vnímali dřív)… Pocit ztráty může být někdy obrovský. A také bolavý… To je důležitá fáze. Neméně důležité je ale také z ní vystoupit. Dávat věci do pořádku a provádět tuto „hygienu“ můžeme přeci i v „Ráji“. Proč tedy zůstávat v této bolavé fázi? Pokud se v ní zasekneme, může to být i horší než v tom našem soukromém Pekle. Když z ní ale dokážeme odejít – nebo se z ní probudit, zjistíme najednou, že jsme vlastně neztratili vůbec nic. Že vše je naší součástí. Ať už v těch vztazích či zaměstnáních jsme i nadále (nebo se k nim vrátíme) nebo ne. Jen je to všechno čisté, zářivé a my konečně vidíme pravou podstatu všech věcí. I v ráji může občas nastat menší bouřka. I tady občas něco zaskřípe, zabolí, slza ukápne… ale tady to přijímáme jinak. Prostě to je a už není potřeba se tím trápit. Přijde-odejde. Po dešti opět vysvitne slunce. Po bouřce přijde opět klid a harmonie.
VZESTUP, NANEBEVSTOUPENÍ, OSVÍCENÍ. Teď hovořím nejen za sebe, ale zopakuji i to, co jsem již zaslechla i od několika „nanebevzestoupených mistrů“. Říkají: „Lidé, přestaňte už toužit někam vzestupovat. Neoddělujte se od života, nechtějte nikam uniknout. To pravé „vzrušení“, váš cíl i vaše cesta – to všechno je tady, teď a ve světě takovém, jaký je.“ Ano, povznést se nad věci - ovšem pouze z hlediska lepšího výhledu, to je v pořádku. Nezapomeňme ale při tom stát nohama pevně na Zemi. Osvícení není o tom, že na nás náhle shůry dopadnou paprsky vědění a božího světla a my se vzneseme vzhůru. Osvícení je o tom, že se nám konečně „rozsvítí“ a my „budeme mít jasno“. Alespoň tak to vnímám já. Nebo se pletu?
POSLEDNÍ SOUD. Hmmm. Ještě si myslíte, že je to jakýsi tribunál vyšších a spravedlivých bytostí? A nemůže to být náhodou okamžik, kdy úplně naposledy budeme soudit? My sami – soudit a posuzovat sebe, druhé, svět kolem. A pak si to uvědomíme a řekneme si – už dost! A zavládne klid a mír. A my si konečně přestaneme kalit a zamlžovat obraz světa, života, sebe… a přestaneme se souzením zdržovat od skutečného života.
A tehdy si opravdu uvědomíme, že vše je tak, jak to je a už nebudeme mít potřebu neustále něco popisovat a hodnotit slovy: špatný-dobrý apod. Přestaneme mít touhu a chuť vyprávět druhým ten náš příběh.
VIDĚNÍ NEVIDĚNÉHO. Ano, může to být o tom, že náhle všichni (či většina) spatříme anděly, víly a jiné bytosti. Mnohem více to ale vnímám jako že si uvědomíme to, co jsme dříve nevnímali - neviděli. Že KŘIVDY budeme vnímat jako příležitost věci NAROVNAT. Za nevlídným chováním uvidíme jeho pravou příčinu, za odtažitostí touhu přiblížit se. Že spatříme věci tak, jak jsou, v jejich plném potenciálu. To projevené i to, co dřímá pod povrchem…
A to se dostávám k dalšímu bodu, o kterém jsem chtěla psát. Nemyslete si, že se tímto od všeho distancuji. Naopak. Píšu o tom, protože tímto způsobem si věci sama uvědomuji a tak nějak je dostávám „pod kůži“. I mě občas věci vykolejí. Nevzrušuje mě politické dění v naší zemi, ale rozhodí mě, pokud někdo kritizuje způsob, jakým se starám o svého syna nebo jak žiju. A je jedno, že může mít dotyčný i částečnou či většinovou pravdu. Jde spíš o to, že mi tím vnucuje něco, na co si chci přijít sama. No ano – příležitost pro mne se s tím vyrovnat. Také mě vykolejují nařízení typu toho, co „musím“, i když s tím nesouhlasím – třeba očkování apod. Ale to by bylo na jinou kapitolu. Poměrně v klidu zůstávám pokud jde o finanční situaci v Evropě i na ostatních kontinentech – respektive spíše o bankovní a politickou situaci – ale rozčiluje mě, když vidím, jak se někdo snaží vyvolat v lidech strach a štve jeden národ proti druhému. A nejvíc mě to trápí, když někdo podává dezinformace o Egyptu… A přesto přese všechno vidím, že se věci mění. Vnímám, že jsou i „rozumní“ lékaři a že se začínají dostávat na povrch věci, které se dlouho tutlaly. A možná to momentálně vzbuzuje pobouření (mluvím teď hlavně o naší politické situaci), ale je to součást „velkého odhalení“ a věřím, že za tím bude následovat rapidní změna. Vnímám také, že už jen velmi málo lidí věří oficiální pohádce o 11.září a že se čím dál tím více lidí, kteří se báli promluvit, zbavuje strachu a vypovídá. O všem možném. O UFO, o tzv. teroristických útocích, o farmaceutickém průmyslu - je toho nepřeberné množství. Také mezi historiky už se konečně objevují první „vlaštovky“, které uznávají, že původ lidstva je dost odlišný od toho, co jsme se učili ve školách. A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Prostě – věci se mění a je na čase, abychom se na chvíli zastavili a rozhlédli se. Abychom přestali hovořit a začali naslouchat, aby se nestalo, že budeme stále dokola bojovat a přesvědčovat tam, kde už je mír a kde už jsou si lidé vědomi… Nejde jen o to, že bychom byli tak trochu k smíchu (to už tak občas bývá), ale o to, že bychom tak mohli ztratit důležitou a krásnou část života a život je plný důležitých a krásných momentů, tak proč ztrácet třeba jen jediný? Naslouchejme tedy a pozorujme. Dejme prostor tomu, aby se změna mohla sama projevit a napomáhejme jí jen tam, kde je toho skutečně zapotřebí. Nechme ostatní, aby si na to také přišli – oni sami… budou-li chtít.
JEŠTĚ PÁR SLOV
Bavilo mě poletovat si v éteru a plout na jiné planety, ale jsem moc ráda, že se vše vrátilo zase „k normálu“. Protože tady na Zemi je tolik krásného a zázračného… a skutečnějšího než cokoli jiného. Jsou to zázraky všedního dne. O to jsou cennější. - Miluju spánek, ale když teď častěji vstávám, o to víc snů si pamatuji. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče, ale teď konečně nejen že vidím měsíc ve všech jeho fázích a vychutnávám si západy slunce (čím dál tím víc), ale navíc jsem od porodu nezmeškala ani jediný východ slunce. A to jsou vždy okamžiky malých zázraků. Čas se zastaví a vy vnímáte jen tu chvíli, překrásnou bytost ve svém náručí, nádheru a hloubku těch překrásných hlubokých očí, sladkost dechberoucího úsměvu a dokonalost toho všeho. A cítíte neskonalou vděčnost…. Vděčnost, radost a klid jsou pocity, které ve mne našly trvalé místo a přesto - když se stane, že jsem hodně nevyspalá - jsem pak nevrlá, zbrklá a protivná. Ale o to víc si pak vychutnávám návrat dovnitř. V šestinedělí byly chvíle, kdy jsem nevěděla, co si počít a o to víc jsem hrdá na to, že jsme to zvládli a našli společnou cestu i „řeč“.
Většina mých tužeb a přání odešla. Zůstalo jich jen pár – těch, které bych chtěla úplně nejvíc a pár, které by byly moc pěkné, ale zaujímají druhé místo. A přesto vím, že pokud se nesplní, pak na mě čeká něco jiného…
Jdu teď životem den po dni. Naše dny jsou zdánlivě plné rutiny, o to víc ale vidím to, co je na těch dnech barevné a neobvyklé. Někdy si zapláču, někdy se trápím, někdy se mi hrozně moc stýská a někdy bych si přála být – alespoň na okamžik – někde jinde. Daleko odsud. A přesto (nebo právě proto) mám svůj život ráda takový jaký je a o to víc mě baví se smát a zpívat. Jsem teď pevně zakotvená v tomto roce – roce 2012 a beru věci tak, jak přicházejí, ale zároveň mám silný vnitřní pocit, že jsem niterně o rok či více dál. Nevím, čím to je. Neutíkám. Ani nechci. Jen to tak prostě je samo o sobě. Každopádně mi to dodává pocit klidu a rovnováhy. A naděje. Tak to nepitvám a nechávám to BÝT. Nechávám sebe BÝT.
Stravovat se pouze pránou, cestovat v čase i prostoru a vlastnit světelné tělo jsou jistě zajímavé zkušenosti a třeba po tom jednou zatoužím – kdo ví? Já jsem teď ale nesmírně ráda za to, že mám to své – stále ještě trochu pochroumané – tělo, že v čase i prostoru cestuji pouze „po svých“ nebo ve snu (případně občas stihnu jakýmsi zázrakem to, co se snad ani v reálném čase stihnout nedalo) a ačkoli občas žaludek odmítne maso (hlavně kuřecí), tak si naopak někdy s velikou chutí pochutnám třeba na hovězí polívce. A nemám z toho ani trochu špatný pocit. Naopak! Protože to dělá dobře i mému bříšku a Adámek si pak u své bašty taky pomlaskává!
Dlouho jsem hledala své poslání a smysl života. Teď konečně mám pocit, že jsem přesně tam, kde mám být. Že v pravý čas budu tam, kde mě bude potřeba a kde budu chtít být. A smysl života? Ten přeci není třeba hledat. Smysl života je v životě samotném!
No a teď…
BEZE SLOV
To už se dostávám k závěru. Beze slov – to je stav, který teď momentálně prožívám. Ne že bych úplně přestala mluvit a psát. Ten stav je uvnitř. V mých nejniternějších pocitech, vztazích a, chcete-li, spirituální cestě. Prostě tam uvnitř všechno JE. Není to ani růžové ani černé ani bílé – hraje to úplnou škálou barev a přesto je to někdy zcela průzračné a bez barev, bez chuti a bez vůni a přesto to tolik voní a tak skvěle chutná! Pojmenováním by to vše ztratilo na úplnosti, opravdovosti i pravdivosti.
Ano, píšu a psát i dál budu, ale spíše o tom vnějším, protože o tom vnitřním se psát snad už ani nedá. I v tomhle článku cítím, jak moc je neúplný, nedokonalý a skoro bych řekla „šroubovaný“, i když i tenhle vytryskl jako ty předchozí…. Slova věci škatulkují, zkreslují a omezují (naším přičiněním). Uvnitř je to ale všechno bez tvaru a bez škatulek. Vnitřní svět se dá částečně namalovat, vyzpívat beze slov a vytančit, ale ne popsat. Vnitřní svět se dá jenom žít, prožívat a užívat. Vnitřní svět se dá jen BÝT.
Ano, mluvím, ale jen abych se domluvila tam, kde na druhé straně nefunguje vnitřní naladění. Mluvím, abych pozdravila a abych vyřídila takové ty běžné věci – nákup, lékaře apod. Mluvím, abych Adámka naučila mluvit. Stále raději ale poslouchám a když už mluvím, jsem stručnější. Nedistancuji se od slov. Jen už pro mne nejsou dostatečně výstižná. Alespoň ne ta v mojí mateřštině – ačkoli ji stále miluji. Daleko výstižnější se nyní zdá být „miminkovština“, kterou se pilně učím… Jediná slova, která teď opravdu dostávají smysl jsou: GRRR, NGG, ABÚ, UEE, UAAA či složitější formy typu NGUAUEUEUA! :-D
No vidíte, chci toto všechno nějak zakončit a už to nejde – slova došla. Tak tedy pokud se chcete dozvědět, jak je to dál, otevřete srdce, oči i uši a vnímejte. Posílám vám to jinou formou – už beze slov…
S Láskou,
M.
Pro www.posvatnesrdce.cz napsala Marie Kuchařová.
