Skutečná práce Pracovníka Světla
Milovaná Posvátná Srdce,
V poslední době jsem se opakovaně setkala s dost zavádějícími názory. Často někdo tvrdil, že pokud se v životě setkáváme s negativními lidmi a situacemi, tak že si je přitahujeme, protože něco děláme špatně. Naše světlo dost nesvítí, nejsme dostatečně silní, naše myšlenky nejsou dost pozitivní… No, částečně je to pravda, protože tyto situace a lidi opravdu svým způsobem přitahujeme. Ale opravdu si myslíte, že to je tím, že něco děláme blbě? A myslíte si, že by to dotyčný dokázal říct do očí třeba takovému Ježíšovi? Že za ním proudily davy lidí, kteří byli nemocní či cítili zoufalství a beznaděj? A že si za ukřižování v podstatě mohl sám, protože jeho myšlenky nebyly dostatečně pozitivní? No, mně ta představa docela pobavila a myslím, že jestli tohle Jeshua „čte“, tak se taky hlasitě chechtá.
Ne moji milovaní. Nenechte si nic takového podsouvat. Čas od času my sami cítíme únavu, možná i beznaděj, někdy jsme my sami nemocní. No a pak by se mohlo spekulovat o tom, že něco děláme „blbě“. Ale často je to jen tím, že jsme to s něčím trochu přepískli nebo jsme na sebe tak trochu pozapomněli. Případně že se blíží zásadní období a potřebujeme se na něj připravit a tehdy je potřeba vysadit.
Tohle je zlomový rok. Už ten minulý byl. Teď prostě začínáme znova. Zapomeňte na staré systémy a poučky. Začínáme od začátku. Zapomeňte na tak zvané „zrcadlení“. Ano, to může pořád ještě fungovat, pokud vás ve vašem okolí někdo rozčiluje a vyvádí z rovnováhy. Pak vám to může opravdu něco signalizovat. Ale pokud jste vnitřně v pohodě (opravdu a upřímně), tak jste prostě na správném místě v pravý čas! Děláte svou práci dobře! A proto přitahujete lidi, kteří podvědomě touží uvidět, ale neví o tom. A tak se přihrnou se vší tou temnotou. A tak trochu vás „zkouší“. Snaží se vás vykolejit, protože nevěří, že byste mohli být opravdu tak vyrovnaní. Možná budou i protivní nebo třeba i agresivní. A třeba od vás odejdou a bude to vypadat, že se nic nezměnilo. Ba naopak, že byli ještě rozčílenější. Ale něco se změnilo. Hluboko. A možná se to projeví až za hodně dlouhou dobu. A možná to vy ani neuvidíte a ten člověk si neuvědomí, že to bylo díky vám. Tím se ale netrapte. Pokud vnitřně víte, že jste udělali to, co jste měli a že jste opravdu poctivě „svítili“, tak jste odvedli svou práci.
Majáky se nestaví na zelené louce a nerozsvěcejí svá světla naplno, když je pravé poledne a jasný den. Ne. Majáky stojí na skále a svítí do největší mlhy a bouře… To neznamená, že ve vašem životě budou jen samé bouřky a mlhy! Znamená to, že když něco takového přijde, jen zapněte své světlo naplno. Tiše stůjte a sviťte. Případně můžete občas spustit nějakou tu „sirénu“ ;-).
Pracovník Světla není nutně ten, který rozdává příručky a knihy na potkání. Nepřednáší o Bohu a lásce lidem v supermarketu. Pracovník Světla je ten, který poznal (či stále ještě poznává) sám sebe. Zná své pravé já. Je to ten, který vidí radost a „přiměřenost“ tam, kde dřív vnímal bolest, smutek a nespravedlnost. Dokáže se na svá minulá trápení znovu podívat – beze strachu a bez růžových či černých brýlí. Ví, kým je dnes a z dnešní perspektivy vidí, že co vypadalo jako nejhorší dny jeho života, bylo vlastně přesně to, co potřeboval, aby se stal tím, kým je dnes… Pracovník Světla je ten, který pečuje o svou celkovou pohodu – o svou duši, ale i tělo. Ten, který v druhých dokáže (a třeba i zpětně) vidět Boha, i kdyby byl ukryt sebehlouběji. Pracovník Světla prostě jde tam, kde je ho potřeba a udělá přesně to, co mu intuice napovídá. A i když to sám třeba nevidí, tak všude, kam vejde, nechává stopu. Pokaždé, když se s někým usmíří (a třeba i jen sám v sobě) – pokaždé, když se na někoho upřímně usměje – pokaždé, když dokáže někoho povzbudit – a pokaždé, když se sám zaraduje a zasměje – tehdy se jeho světlo otiskne do mřížky planety. A každou z těchto věcí o kousek mění svět v lepší místo.
A tak jděte. Nebojte se. Každý den si udělejte chvilku na sebe. Každý den rozžehněte své světlo a jděte. A může se stát, že se dostanete k nějaké nehodě nebo se tzv. „připletete“ k nějaké velké hádce. Možná se ocitnete mezi nemocnými nebo umírajícími. Možná uvíznete v dopravní zácpě nebo sněhové bouři. Možná se potkáte s někým, koho jste neviděli roky a on vám začne povídat o těžkostech ve svém životě. Nebo se vám naopak svěří se svými mystickými zážitky a tím, že neví, jestli není „blázen“. Pokud se to stane, pak vězte, že jste v pravou chvíli na pravém místě. A pak o to silněji rozsviťte své vnitřní světlo a jen buďte. Podejte pomocnou ruku, je-li to potřeba, naslouchejte a pokud se vás dotyčný zeptá, pak odpovězte tak, jak to cítíte. Nemusíte mu vyprávět o andělích, o Kryonovi a třeba ani o Bohu. O knížkách, které jste četli ani o seminářích, kterými jste prošli. Prostě mu řekněte, co cítíte a vyzařujte, že vše je v pořádku. A věřte tomu. Věřte, že bude-li to vhodné, daný člověk se uzdraví. A pokud to pro něj bude vhodnější, tak že odejde klidný a smířený a až se vrátí zpět v novém těle, tento okamžik mu pomůže s jeho novým probuzením…
Jděte a naslouchejte sobě a Bohu a Gaie. Naslouchejte srdcím lidí kolem sebe. Nenechte si nikým kazit den, nedovolte nikomu, aby vám podsouval myšlenku, že něco děláte špatně nebo že nejste nádhernou, úžasnou bytostí. Nenechte se mást konspiracemi a různými rádoby světelnými manipulacemi. Ve svém nitru sami nejlépe víte, kdo jste. Tak tím taky buďte… Teď nemluvím o egu ani o tom, že bychom měli koukat jen růžovými brýlemi. Ne, teď mluvím o opravdovém poznání svého nejhlubšího já. O poznání svého pravého účelu… O nastolení opravdového klidu a míru v sobě. Když ten najdete, pak už vás „nevytočí“, když vás někdo nebezpečně předjede. Nerozbrečíte se nad starými záležitostmi. Nevybuchnete vzteky tam, kde byste jinak běsnili. Ale mějte se sebou trpělivost. Asi to nebude vždy hned stoprocentní. Chce to dlouhodobý trénink. Vnímejte každý pokrok a oslavte ho.
Než skončím, tak jen malou vsuvku. Ještě jsem si totiž vzpomněla na Forresta Gumpa. Je to úžasný film a je v něm mnoho hlubokých myšlenek (nebo ani snad ne myšlenek, ale ta hloubka tam je). Já mám teď na mysli scénu, kdy poručík Dan, který ve Vietnamu přišel o nohy, sedí na stožáru jejich lodi (spíš vraku), když přijde strašlivá bouřka. A on se hrozně řehtá a „provokuje“ Boha. Vlny ho bičují, vítr mu bere dech a on přesto všechno volá: „Chacha a víc neumíš?“ A plesk a nová vlna. Pak se ale bouřka utiší a poručík Dan najde mír sám v sobě a svým způsobem se smíří i s Bohem… A od té doby je jeho (i Forrestův) život plný zázraků a hojnosti.
Tak stejnou odvahu a mír v sobě přeji nám všem.
Ze srdce,
Marie Kuchařová pro www.posvatnesrdce.cz .