Půlnoční pocity jednoho dílku skládačky
Sedím tu a hledím na prázdný papír. Něco ve mně chce tvořit… barvitě líčit… vyjádřit. Ale ne a ne najít ta správná slova. A tak vypínám soustředění a poslouchám, co přichází…
Začnu prostým: „Díky, Bože.“ Děkuji za neskutečnou moudrost, která nás všechny rozmisťuje na ta správná místa v tu správnou dobu…
Byla doba, kdy jsem si připadala, že sem nepatřím. Pak doba, že sem patřím, ale za trest. Později, že jsem sem patřila, byla jsem tu správně a z dobrých důvodů, ale že už vypršela jejich platnost, že už jsem dál a mohu odejít. A teď jen s úžasem sleduji, jak moc sem patřím. Se vším všudy. Že je to vše skutečně dokonalé – lidi, místo, čas… ať už jde o tuto planetu, mé rodiště, vztahy…
Byla doba, kdy jsem si myslela, že až dosáhnu určitého stupně poznání, budu moci to nabité předávat dál a že tím budu dále šířit to požehnání, kterého se mi dostalo. Že budu moci probouzet druhé. A teď se rozhlížím a zjišťuji, že není koho probouzet. Snad jen sebe z této „iluze“. Kolem je mnoho vnímavých, probuzených a moudrých. A vůbec nezáleží na tom, že naprosto netuší nic z toho, co jsem poznala já. Oni v sobě nalezli zase něco jiného. Ztělesňují to, co sem přišli vykonat, čím přišli být. A mají v sobě tolik krásy a lásky, tolik světla, soucitu a laskavosti. Nepotřebují, abych jim já nebo kdokoli jiný něco předával. Celá ta léta, kdy jsme žili vedle sebe (jakkoli blízko či daleko) potřebovali jediné – aby je někdo opravdu UVIDĚL, aby je viděl takové, jací jsou uvnitř a jací umí být i navenek, pokud jim někdo svým pohledem nepodsouvá něco jiného. A tak si s nimi povídám nebo jen tiše sedím, naslouchám a žasnu. Zjišťuji, že toho máme tolik společného! Poznávám nádheru systému, který vytvořil všechny ty synchronicity. Děkuji Bohu, všem svým milovaným, svým předkům i potomkům. Když se koukám zpět v čase – vidím spoustu bolesti a trápení, ale když se podívám do současnosti nebo do toho, co nás čeká, vidím obrovskou radost, krásu a rovnováhu, ve kterou to vše ústí. Je mi líto všech těch bolestí a trápení, ale přirovnala bych to ke zrození dítěte. A vím, že vzhledem k té spoustě bolesti a hrozně dlouhé doby, kterou jsme na něj čekali, to bude dítě vážně nádherné, zrozené z opravdové lásky.
Cítím úctu, lásku a pokoru. A snad proto v tuto chvíli ještě nedokážu vše řešit dokonale. Pořád cítím emoce, o kterých jsem si myslela, že už je cítit nebudu. A občas reaguji tak, jak jsem si myslela, že je to špatně a odsuzovala jsem to. Znáte ten pocit, když zjistíte, že mluvíte jako „vlastní máma“? :-D (Nic osobního, maminko, mám tě ráda. Jen přirovnání.) Ano, bylo by nádherné, kdyby vše bylo dokonalé. Kdybychom všichni jednali uvědoměle. Kdybychom dokázali vždy jednat mírně, s láskou a moudře, kdybychom nikdy nikomu nic nevyčetli… Přála bych si, aby VŠECHNY děti měly krásné dětství – od porodu přes rodinu až po školu – všude jen láskyplné a klidné prostředí. Ale svět takový ještě není. My takoví ještě tak úplně nejsme. (Pokud jste zářivá výjimka, omlouvám se.) A tak si myslím, že potlačovat to v sobě by nebylo správné. Jsem matka a svého syna miluji nade vše na světě. Chtěla bych pro něj všechno štěstí světa. Ale tak to nefunguje. Kdybych se tvářila, že ano, že je vše úžasné, připravila bych ho o spoustu věcí a o možnost poznávat věci tak, jak jsou. O možnost, aby mohl vnitřně dál růst a měnit svět. Nemůžu (a nesmím) mu ze života odstranit všechny překážky, ale můžu mu dát něco, co je nesmírně těžké, ale pro něj to udělám – opravdovost.
Je důležité nést v sobě vizi lepšího světa a krok za krokem k němu směřovat. Každodenní prací na sobě, vztazích, prostředí… i tím, že budeme ztělesňovat své opravdové já, radovat se i relaxovat a jen tak si plynout. Stejně důležité však je vidět i to, co se děje právě teď. Jdeme správným směrem, i když to tak ještě nevypadá, na světě je stále spousta krutosti. Ale zlepšuje se to den za dnem, i když se to málokde dočtete. Používejme tedy vnitřní kompas, vnitřní vhledy. A mějme soucit – k druhým i k sobě. Nebuďme na sebe přehnaně přísní. A neodsuzujme vše minulé. Mnohdy je v tom mnoho moudrosti, i když to třeba v tuto chvíli nevidíme…
Ušli jsme veliký kus cesty – všichni společně. Naši předci šli hodně těžkým terénem, většinu pěšky. My už máme cestu mnohdy snazší (i vlastním přičiněním) a navíc máme občas k dispozici i nadnášedlo. A naše děti? Nepodceňujme je. Nejsou z porcelánu. Mají v sobě tolik síly a darů, o kterých se nám ani nesnilo. Jsou daleko odolnější, než se zdá – jsou stavěny tak, že to, co nás dostávalo do těžkých depresí, pro ně je zajímavé pozorovat. Z čeho my jsme onemocněli (životní prostředí, strava, vztahy), to oni z těla i mysli vyloučí mnohem snadněji. Věřme jim a také sobě. Společně jsme neporazitelný tým… Díky Bohu. (A díky nám všem.)
P. S.: Tak se ten článek zvrtnul trochu jinam, než jsem čekala, ale to nevadí. Vlastně – tím líp :-D.
Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová.
Sedím tu a hledím na prázdný papír. Něco ve mně chce tvořit… barvitě líčit… vyjádřit. Ale ne a ne najít ta správná slova. A tak vypínám soustředění a poslouchám, co přichází…
Začnu prostým: „Díky, Bože.“ Děkuji za neskutečnou moudrost, která nás všechny rozmisťuje na ta správná místa v tu správnou dobu…
Byla doba, kdy jsem si připadala, že sem nepatřím. Pak doba, že sem patřím, ale za trest. Později, že jsem sem patřila, byla jsem tu správně a z dobrých důvodů, ale že už vypršela jejich platnost, že už jsem dál a mohu odejít. A teď jen s úžasem sleduji, jak moc sem patřím. Se vším všudy. Že je to vše skutečně dokonalé – lidi, místo, čas… ať už jde o tuto planetu, mé rodiště, vztahy…
Byla doba, kdy jsem si myslela, že až dosáhnu určitého stupně poznání, budu moci to nabité předávat dál a že tím budu dále šířit to požehnání, kterého se mi dostalo. Že budu moci probouzet druhé. A teď se rozhlížím a zjišťuji, že není koho probouzet. Snad jen sebe z této „iluze“. Kolem je mnoho vnímavých, probuzených a moudrých. A vůbec nezáleží na tom, že naprosto netuší nic z toho, co jsem poznala já. Oni v sobě nalezli zase něco jiného. Ztělesňují to, co sem přišli vykonat, čím přišli být. A mají v sobě tolik krásy a lásky, tolik světla, soucitu a laskavosti. Nepotřebují, abych jim já nebo kdokoli jiný něco předával. Celá ta léta, kdy jsme žili vedle sebe (jakkoli blízko či daleko) potřebovali jediné – aby je někdo opravdu UVIDĚL, aby je viděl takové, jací jsou uvnitř a jací umí být i navenek, pokud jim někdo svým pohledem nepodsouvá něco jiného. A tak si s nimi povídám nebo jen tiše sedím, naslouchám a žasnu. Zjišťuji, že toho máme tolik společného! Poznávám nádheru systému, který vytvořil všechny ty synchronicity. Děkuji Bohu, všem svým milovaným, svým předkům i potomkům. Když se koukám zpět v čase – vidím spoustu bolesti a trápení, ale když se podívám do současnosti nebo do toho, co nás čeká, vidím obrovskou radost, krásu a rovnováhu, ve kterou to vše ústí. Je mi líto všech těch bolestí a trápení, ale přirovnala bych to ke zrození dítěte. A vím, že vzhledem k té spoustě bolesti a hrozně dlouhé doby, kterou jsme na něj čekali, to bude dítě vážně nádherné, zrozené z opravdové lásky.
Cítím úctu, lásku a pokoru. A snad proto v tuto chvíli ještě nedokážu vše řešit dokonale. Pořád cítím emoce, o kterých jsem si myslela, že už je cítit nebudu. A občas reaguji tak, jak jsem si myslela, že je to špatně a odsuzovala jsem to. Znáte ten pocit, když zjistíte, že mluvíte jako „vlastní máma“? :-D (Nic osobního, maminko, mám tě ráda. Jen přirovnání.) Ano, bylo by nádherné, kdyby vše bylo dokonalé. Kdybychom všichni jednali uvědoměle. Kdybychom dokázali vždy jednat mírně, s láskou a moudře, kdybychom nikdy nikomu nic nevyčetli… Přála bych si, aby VŠECHNY děti měly krásné dětství – od porodu přes rodinu až po školu – všude jen láskyplné a klidné prostředí. Ale svět takový ještě není. My takoví ještě tak úplně nejsme. (Pokud jste zářivá výjimka, omlouvám se.) A tak si myslím, že potlačovat to v sobě by nebylo správné. Jsem matka a svého syna miluji nade vše na světě. Chtěla bych pro něj všechno štěstí světa. Ale tak to nefunguje. Kdybych se tvářila, že ano, že je vše úžasné, připravila bych ho o spoustu věcí a o možnost poznávat věci tak, jak jsou. O možnost, aby mohl vnitřně dál růst a měnit svět. Nemůžu (a nesmím) mu ze života odstranit všechny překážky, ale můžu mu dát něco, co je nesmírně těžké, ale pro něj to udělám – opravdovost.
Je důležité nést v sobě vizi lepšího světa a krok za krokem k němu směřovat. Každodenní prací na sobě, vztazích, prostředí… i tím, že budeme ztělesňovat své opravdové já, radovat se i relaxovat a jen tak si plynout. Stejně důležité však je vidět i to, co se děje právě teď. Jdeme správným směrem, i když to tak ještě nevypadá, na světě je stále spousta krutosti. Ale zlepšuje se to den za dnem, i když se to málokde dočtete. Používejme tedy vnitřní kompas, vnitřní vhledy. A mějme soucit – k druhým i k sobě. Nebuďme na sebe přehnaně přísní. A neodsuzujme vše minulé. Mnohdy je v tom mnoho moudrosti, i když to třeba v tuto chvíli nevidíme…
Ušli jsme veliký kus cesty – všichni společně. Naši předci šli hodně těžkým terénem, většinu pěšky. My už máme cestu mnohdy snazší (i vlastním přičiněním) a navíc máme občas k dispozici i nadnášedlo. A naše děti? Nepodceňujme je. Nejsou z porcelánu. Mají v sobě tolik síly a darů, o kterých se nám ani nesnilo. Jsou daleko odolnější, než se zdá – jsou stavěny tak, že to, co nás dostávalo do těžkých depresí, pro ně je zajímavé pozorovat. Z čeho my jsme onemocněli (životní prostředí, strava, vztahy), to oni z těla i mysli vyloučí mnohem snadněji. Věřme jim a také sobě. Společně jsme neporazitelný tým… Díky Bohu. (A díky nám všem.)
P. S.: Tak se ten článek zvrtnul trochu jinam, než jsem čekala, ale to nevadí. Vlastně – tím líp J.
Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová.