Očkovat či neočkovat? - Být či nebýt?

20.10.2012 00:36

 

 

Zní to poněkud dramaticky, že? A ono se kolem očkování právě teď drama skutečně odehrává. To, co teď napíšu, pro mne nebylo a není lehké. Je to velmi osobní a ani se mi to příliš nechtělo psát. Stačí, že jsem si sama v sobě musela najít cestu… ale něco mi říká, že je možná někdo, komu by to mohlo pomoci. Ne jít stejnou cestou, ale najít svou vlastní. A tak jsem tuto výzvu přijala.

 

Přiznám se, že mám pocit, že se pouštím na dost tenký led. Cítím, že je třeba hodně pokory, přijetí a velký díl zodpovědnosti a pokud by to vše nebylo zcela čisté a v rovnováze, pak se to jistě projeví. Jsem teprve na začátku cesty a nevím, kam povede. A jestli se bojím? Hrozně. Ale snažím se o absolutní upřímnost a jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A tentokrát kromě srdce a emocí povolávám i rozum a snažím se najít takovou cestu, která bude co nejvíce rezonovat se všemi těmito aspekty.

 

Tento článek vlastně není „jen“ o očkování, ale obecně o okamžicích, kdy je před vámi něco, odkud se zdá, že není úniku a pokud už máte „na vybranou“, pak se kterákoli cesta zdá špatně… A přesto – ať už máte možnost zvolit si či ne – musíte za to převzít zodpovědnost. A nebo jí nepřevezmete a skočíte do staré obehrané písničky „oni mnou manipulují, já jsem chudinka bez-mocný“ (a následně nemocný).

 

Je to nesmírně těžké právě proto, že zde nejde o mě, ale o našeho malého chlapečka… Rozhodujte o životě někoho jiného a tím spíše někoho, koho velmi milujete a nechcete mu ublížit a ani ho nijak neomezovat. Rozhodujte, když vás stát vlastně veškerého práva rozhodovat zbavil a zároveň vás činí odpovědnými….

 

Pro ty, kteří se v tomto neorientují, krátké shrnutí. V České republice nyní existuje očkovací POVINNOST na některé typy očkování. A hned to první očkování (hexavakcína) v sobě nese očkování proti ŠESTI nemocem najednou (záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B)!!! A začíná se už u 3-4 měsíčních dětí!!! Přičemž je aplikovaná ve čtyřech dávkách – zhruba s měsíčním odstupem.

 

A v čem je tedy „problém“?

1) Očkují se velmi malé děti a hned proti šesti nemocem, což je opravdu „drsné“. Tím spíše, že pravděpodobnost, že by kteroukoli z nich – a především žloutenku typu B (kterou je možné chytit pouze z infikované injekční stříkačky či při pohlavním styku) – takhle malé miminko chytlo, je opravdu mizivá. Navíc se v poslední době diskutuje o nebezpečnosti jakéhokoli očkování a tím spíše právě hexavakcíny velmi diskutuje. Drtivá většina lékařů a farmaceutické firmy si stojí za tím, že jsou to očkování bezpečná a velmi účinná a přesto se objevuje mnoho hlasů a to dokonce i z řad lékařů a zdravotních sester, které varují před nebezpečností těchto vakcín a uvádějí následky velmi závažné – celkové zhoršení zdravotního stavu, snížení imunity, ale i třeba autismus a syndrom náhlého úmrtí…!!! A tito lékaři a sestry si dokáží zařídit výjimky pro své děti…

 

2) Už sám princip, že jste za své dítě sice plně zodpovědní a musíte dokonce u lékaře podepsat, že jakékoli následky po očkování přebíráte na sebe a že akceptujete, že ani lékař ani farmaceutická firma za to nenesou žádnou zodpovědnost (!!!), ale zároveň nemáte právo toto očkování odmítnout, jinak se vystavujete riziku pokuty a případným problémům se sociálkou apod. a dokonce může nastoupit sociálka a dítě nechat naočkovat proti vaší vůli. Jsou ovšem i maminky, které údajně očkování odmítly a nic se nestalo. A existují i další možnosti „úniku“ – o tom později.

 

A teď kudy z toho ven? Četla jsem poměrně hodně článků, shlédla mnoho videí, diskutovala s mnoha lidmi i s dětskými lékařkami. Vyvolalo to jen ještě více zmatků, nejistoty a strachu. Ale tudy to prostě nejde! Chtěla jsem změnit doktorku, protože ta moje je velmi přesvědčená o správnosti očkování a neustále mi nabízí i ta nepovinná. A odmítá jakoukoli diskuzi na dané téma. Poslala jsem jí pár článků i videí a odpověděla mi přes mojí švagrovou (jak je možné, že to probírá s někým jiným než se mnou navzdory lékařské etice… to nevím), že mne nahlásí na sociálce. Když jsem přišla já, ani nepípla.

 

Zdá se, že existují jen dvě cesty:

1. Podvolit se nátlaku (a ten je silný nejen ze strany lékaře, ale i z okolí) a nechat očkovat.
2. Neočkovat – jak jsem již říkala, jsou rodiče, kteří řekli razantně „NE“ a nic se jim ani jejich dětem nestalo. Další možností je „vyboxovat“ si výjimku. Pokud to cítíte jako svou volbu, pak existují stránky – tuším, že adresa je https://www.rozalio.cz/, kde nabízejí legální řešení. Je dobré mít na své straně dětskou doktorku, případně se vyzbrojit články a knížkami na dané téma a vydat se na okresní hygienickou stanici a doufat ve vstřícnost. A nebo své dítě vůbec nepřihlásit k žádnému lékaři.

 

Jinými slovy – cesta „oběti“ a nebo „boje“. Ani jedna mi není blízká. Boj jsem zkusila, ale bylo mi z toho jen ještě víc zle a úzko. Ostatně strach je cítit v obou způsobech i v obou „táborech“. A ať už diskutujete s pevnými zastánci kterékoli varianty, pak se do vás obvykle pustí, že jste „nezodpovědná matka“, která riskuje život svého dítěte. Uffff. Nesoudím je. Mám pocit, že se sami někde uvnitř bojí a nejsou tak docela přesvědčeni a proto kolem sebe kopou. Ten, kdo si je jistý, ten nesoudí.

 

Bylo mi jasné, že právě proto se na to musím zaměřit a najít něco jiného. Něco, co mi pomůže projít jednou z těch možností čistě a upřímně a s co největší pokorou. A za co budu schopná převzít zodpovědnost.

 

Prvním impulzem byl rozhovor s jednou sestřičkou sice mimo obor (z ortopedie), ale snad právě proto měla k tomu trochu nadhledu a zároveň i informace, jelikož její snacha pracuje na dětském oddělení. A ta mi pomohla pochopit dvě věci. To, že podepisujete takovéto potvrzení je teď ve zdravotnictví naprosto obvyklé. A všechny ty formulace jsou takto děsivé. I když si jdete nechat operovat koleno, tak vám musí předložit takovýto „papír“, že jste si vědomi, že můžete při operaci umřít nebo už se nikdy ani nepohnete apod. Dost děsivé. Prostě se tím jistí. Ale ještě jedna otázka byla docela zajímavá. Zeptala se mě, jak vím, že všechny ty články a knihy napsali skutečně lékaři a odborníci na danou problematiku. To mi pomohlo. Netvrdím, že to tak není. Pravděpodobně je. Ale nějak to uvolnilo ten tlak.

 

Další obrovskou pomocí byl přístup, který mi poradili přátelé – jednak tedy existují homeopatické přípravky, které se doporučují na zmírnění případných příznaků a posílení imunity a pak je dobré si vizualizovat, že vašemu děťátku doktorka či sestřička vpíchla pouze čisté zlaté světlo a že je vakcína plná zdraví. Byla to úleva. Několik dní dopředu jsem si představovala tu vakcínu, jak jí andělé naplňují čistým dobrem, světlem, láskou a zdravím a jak putuje k této lékařce a tam na nás čeká. A tak jsme tedy prošli prvním „kolem“ docela v pohodě. Drsné bylo jen to, že jsem Adámka musela držet a když na mě otočil ta svá obrovská kukadla, vyvalil je v překvapení, pak se tam objevila bolest a volání o pomoc a on začal křičet a plakat. V tu chvíli jsem měla chuť dát někomu pěstí. Nicméně jsem ho místo toho rychle vzala do náruče, popadla tašky a pryč. Po chvíli přestal plakat a pak už žádné potíže nebyly.

 

Pak přišlo druhé kolo. Tentokrát jsem v ordinaci málem omdlela a těsně před aplikací (hluboko do svalu) jsem pocítila obrovskou bezmoc. Adámek měl pak docela vysokou teplotu. Dala jsem mu jeden čípek na zmírnění toho nejhoršího, ale pak jsem najednou cítila, že už mu víc „chemie“ aplikovat nemám a že si s tím jeho tělíčko poradí. Jen potřebuje hodně lásky, mazlení a mojí přítomnosti. A že mu pomůže moje mlíčko, protože moje tělo už ví… Jen jsem pila víc bylinkových čajů. Adámka to po pár dnech přešlo, ale odstonala jsem to já. (Bezmoc přešla v nemoc.)

 

A v tu chvíli se strhla další „antiočkovací“ vlna. Došlo mi, že nejsme zdaleka u konce. Pak mě napadlo, že by mi mohl pomoci Kryon. Na jeho stránkách existuje sekce Otázek a odpovědí a tam Kryon říká docela zajímavou věc. Že původní očkování (základní typy) jsou vlastně darem od Boha a že jsou v pořádku! Jen varuje před hromadným očkováním a před novými typy vakcín. To mě trochu uklidnilo. Opět jsem učinila pokus změnit doktorku. Jenže jsem zjistila, že u nás (v našem městě) existuje mezi lékaři dohoda nepřebírat si pacienty. Jednak ze solidarity, ale pak i proto, že si říkají: „Utekla od jednoho, může utéct i od nás…“ Takže úniková cesta nefunguje. Mohla bych zkusit hledat jinde, ale jezdit kvůli všemu 120 km je nejen nepraktické, ale hlavně dost nereálné a k ničemu. Úplně odejít mi taky nepřipadá jako nejlepší řešení, takže nezbývá než zůstat do konce a nějak najít rovnováhu. Při tom obtelefonovávání jsem ale zjistila ještě jinou věc a to že i kdybych odešla jinam, pak nám stejně oddělené vakcíny nikdo nedá a na neočkování také nepřistoupí. Jediný důvod pro oddělené vakcíny je, pokud by dítě mělo velmi závažnou reakci a to není příliš povzbudivé. Takže co s tím?

 

Dívala jsem se na to z mnoha stran. Ono vlastně nejde o tu pokutu (ačkoli je jistě nepříjemná). A nejde o to, že by to znamenalo mnoho shánění a vyběhávání. Tady jde přeci o našeho syna. Takže jsem se na to podívala z jeho pohledu:

 

1. Když nebudeme očkovat a i když nám to projde bez postihu, tak bude velký problém najít mateřskou školku a později nebude smět jezdit na školní výlety. Nehledě na to, že je údajně problém s případným přijetím do nemocnice, protože právě zde prý hrozí nakažení onou hepatitidou typu B (ať žije hygiena v našich nemocnicích!)… Takže ho vlastně izoluji. A krom toho by mohl být problém s ním cestovat a vzhledem k tomu, že jeho tatínek není z Čech…
2. Co mu tím vším předám? Všechny mé pocity, postoje – vnímá to. Co mu dám do života? Zmatek, strach, bezmoc a útěk? To bych nerada.

 

A tak jsem to odložila stranou a zahleděla se na něj. Promítla si celé těhotenství, porod a těch pár měsíců společného života. A došlo mi to. Ano, tyto děti jsou možná ještě citlivější a vnímavější, ale nejsou to žádné „cimprlíny“. Naopak! Možná, že jeho tělíčko je v porovnání s našimi malinké, ale zároveň je velmi silné. Když už není úniku, můžu mu ukázat, jak si s tím poradit. I Kryon říká, že každý máme možnost v sobě vědomě nastavit, které látky chceme a které nechceme přijmout. A já to mohu do určité míry udělat za něj. Nemůžu kolem něj postavit klec a oddělit ho od života, ale můžu mu ukázat, jak si s tím poradit. Pořád ještě dostává mlíčko ode mě a to je nejlepší ochranou. Koneckonců i já dostala pěkných pár očkování, tak moje tělo už ví, jak si s tím poradit. A naštěstí na tom nejsme tak jako v USA (někde jsem četla, že tam mají snad až 55 dávek očkování). Taky jsem si vzpomněla na jeden takový mail, který koluje – o tom, že jsme jako malí jedli hliníkovými příbory, okusovali postýlky natřené „jedovatými“ barvami apod. a všechno jsme to přežili a byli jsme zdraví jako řípy. Koneckonců mám pocit, že většina nemocí, které proděláváme vzniká spíše duchovní a emoční nerovnováhou, případně se komplikují „nezdravou“ stravou (takovou, která s námi není v souladu)…

A tak jsem si uvědomila, že není na mě, abych bojovala a řešila očkování či neočkování, ale abych měla důvěru v něj i sebe a abych mu nabídla svojí náruč a nechala těla nás obou, aby nás z toho vyvedla. A to vše mohu podpořit samozřejmě pobytem v přírodě, dobrou „baštou“, bylinkami a hlavně vnitřní rovnováhou…

 

A toto je ta třetí cesta, která nás provede kteroukoli z těch dvou dalších variant. Nevím, zda je správná. Jestli se bojím? Bojím. Jenže je to jiný strach než v případě těch druhých dvou cest samotných. Můj instinkt, srdce i rozum říkají, že tohle je správná varianta. Rozhodně pro tuto chvíli. Nevím, jak to bude zítra, za týden či za rok. Teď je to ale takto. A takto jsem schopná to přijmout.

 

Stojím tu se srdcem otevřeným. Ještě jsem trochu nejistá a připadám si jako nahá, ale stojím a přijímám. A modlím se.

 

 

Předávám nyní tuto štafetu dál. Kéž společně dojdeme živí a zdraví k cíli…

 

Dovětek 22.10.2012:

 

Pro https://www.posvatnesrdce.cz/ Marie Kuchařová