"Obětování" Gaie
11.08. jsem na těchto stránkách zveřejnila překrásný channeling od Kryona na téma Vztah ke Gaie a zároveň jsem nás všechny tak trochu vyzvala, abychom se zkusili zamyslet nad tím, jak by mělo vypadat takové „obětování Gaie“. Teď bych se k tomu ráda vrátila:
1) Ve svém článku z 19.08. „Jak ženy mohou změnit svět“ se nad něčím podobným zamýšlí i Iva Uhlířová (nalezeno na www.silna-zena.cz). Uvádí hned několik způsobů, já zmíním dva: Vděčnost k Matce Zemi za vše, co nám „přináší“ a Úcta k ní a zároveň i k Vodě, která je v pravém slova smyslu posvátná (je nástrojem pro vytvoření i udržení života a zároveň „nosičem“ energetických vibrací)...
2) Výborně to vyjádřila i moje sestra (e-mail 17.08.): A jestli Tě zajímá můj názor na "obětování" Gaie: naše tělo je také součástí Gaii, mějme k němu úctu a respekt, stejně tak k tomu, co nás obklopuje. To je dle mého mínění ten správný dar. Mimochodem vzpomínáš? Přesně to je ten pocit, když jsme jeli k Chantée na seminář Já a Matka Země. Země (výbuchy sopek apod.) dává najevo svoje vlastní emoce. Jak se chováme my, chová se i Země, snažila jsem se to tenkrát vysvětlit. Ne, že jsme ji zdevastovali (viz vina za globální oteplování). Kryon to moc krásně vyjádřil. Jeho temperament mi taky "sedí". Pravda, Chantée tomuto tématu věnuje celý seminář – a podotýkám, že moc krásný (www.pruvodce-transformace.cz). A pokud jde o úctu k sobě samým, opět se vrátím k Poselství Máří Magdalény a na to úžasně navazuje „Aktivování kódů krásy života...“ ze 17.08. od Lenky Chudějové opět s překrásnou mandalkou (www.mandalysposelstvim.cz).
3) Hezky to popsala i 16.08. Mirka Smolenová (www.kapkarosy.webnode.cz): Ale zpět k dnešnímu channelingu."Vyrostla" jsem, jako spoustu z vás, na andělských knihách a v přesvědčení, že andělé a další Světelné a přírodní bytosti čekají na to, až je požádáme, aby nám mohli pomoci. Ano, je to tak, ale všichni potřebují energii...Co jim nabízíme za tuto pomoc? Oslovujeme je poprvé s tím, že jim nabízíme něco svého? Určitě jsme všichni vděční za jejich pomoc, ale znovu se ptám, co nabízíme MY? Komunikujeme s rostlinami a zvířaty v našem okolí a pomáháme jim uvědomovat si jejich výjimečnost?
...Když jsem poprvé stála v říčce Kyjůvce a ptala se bytostí vody, co můžu udělat, abychom spolu lépe komunikovali...asi po 5ti vteřinách se mi napíchl můj přívěsek z krystalu Lapis Lazuli ( kámen komunikace :o) ) na větev. Měla jsem ho velmi ráda a chvíli jsem zvažovala, jestli rozumím správně ( opět zalaškoval rozum a program ), ale potom jsem si uvědomila tu úžasnou POCTU, které se mi dostalo. ONI CHTĚJÍ NĚCO ODE MĚ. JSEM HODNA TOHO, PŘENECHAT TĚMTO BYTOSTEM DÁREK...“
Když jsem si tyto články a vzkazy přečetla, velmi jsem se zaradovala. Víkend mezi „Kryonem“ a těmito příspěvky jsem totiž strávila v přírodě a z velké části jsem tuto dobu „věnovala“ právě přemýšlení o tom všem. (Tedy část mojí mysli a srdce „přemýšlela“ o tomhle a druhá část si užívala a velmi intenzivně se bavila s přáteli.) Opět se úžasně projevily Sdílení, Vzájemnost a Jednota.
Byla jsem pozvaná na rafty na Vltavu. V sobotu (14.08.) jsme se plavili od Rožmberka po Zlatou Korunu a v neděli ze Zlaté Koruny po Boršov. Vltavu mám moc ráda. Stačí, abych třeba jen autem přejela most přes ní a v ten okamžik cítím, jak mnou projede příval nové energie. O to víc jsem si užívala právě tohle. Chvílemi se mi podařilo „vypnout“ tlachání mojí mysli a jen tak jsem se kochala pohledem na úžasné prostředí (ať už stavby nebo přírodu), co nejčastěji jsem nohy nořila do vody a vnímala jsem sílu řeky i tu velikou změnu její energie. Pozorovala jsem nebe a oblohu a taky to, jak to všechno ovlivnilo náladu nás všech. Nejen naší party, ale tak vůbec všech lidí kolem. Bylo to fantastické. Být součástí toho všeho a zároveň sama sebou. Opět jsem si prožila ten pocit – Bytí Bohyní. Cítila jsem se zcela a bez výhrad Milovaná, Ctěná a Krásná. Ten pocit vycházel zevnitř – ale tím, že jsem jej vyzařovala zevnitř, jako bych jej přitahovala i z venku.... Bylo to tak přirozené (OK, tak s malinkou, ale opravdu jen malinkou špetkou pózy...).
Pak jsem nechala mysl jen tak volně plynout a přicházely mi tyhle myšlenky nebo možná vzkazy:
Cílem přeci není - každé ráno vstát, honem běžet na dvůr a rychle něco „obětovat“, pak si to „odškrtnout“ jako splněný úkol a jít dál. Někdy stačí jen to, že se díváš a vnímáš tu krásu. Že prostě někde jsi a přinášíš tam „svojí“ specifickou energii. I to, že si třeba „povídáš“ se zvířaty a květinami, že přijdeš ke stromu a jen tak ho obejmeš nebo že se ponoříš do vody a vyzařuješ lásku a vděčnost – i to je „dar“. Už tím, že o Zemi „přemýšlíš“ a že vnímáš bytost „Gaii“, jí předáváš energii. Když máš v úctě Zemi i všechny bytosti, které na ní žijí, pak navazuješ hluboké spojení s ní. A jak venku, tak uvnitř – měj v úctě Gaiu a zároveň i sama sebe. Láskou k sobě vyjadřuješ lásku i Bohyni a Bohu. Protože ty jsi jejich součástí a oni jsou součástí tebe. A pokud Gaia žádá jiný dar, pak si o něj řekne. Stačí jen naslouchat....
Zajímavé je, že právě o takový „dar“ si Gaia vlastně nedávno řekla. Minule jsem tu psala o víkendu, který jsme strávily s mojí sestrou v Plumlově. Vozila jsem s sebou v autě na zrcátku takový kříž – jednou si mě „přitáhl“ a já věděla, že ho mám vozit s sebou. Kdykoli jsem se na něj podívala, připomněla jsem si, že jsem milována a chráněna. No a před jednou z plumlovských „meditací“ jsem najednou pocítila potřebu připnout si tento kříž na krk. Vystoupila jsem z auta a šla se opláchnout – a když jsem se vracela zpátky, zjistila jsem, že se řetízek rozepl a křížek mi spadl na zem. Hledala jsem ho, ale nenašla. V tu chvíli jsem věděla, že to tak mělo být. Že jsem tam dostala veliký dar a že jsem jej měla tímhle opětovat... Rovnováha mezi přijímáním a dáváním....
Pomalu si začínám „vzpomínat“ na učení a zasvěcení z některých dalších životů a tím znovuobnovovat svůj vztah ke Gaie. Je to ještě „v plenkách“, ale i tak cítím, že to bude velké dobrodružství. Třeba už to, že když jsme se chystali na ty rafty, našlo se pár skeptiků, kteří předpovídali ošklivé počasí, ale já jsem prostě „cítila“, že bude moc hezky a opravdu to úžasně vyšlo. Ačkoli před tím bylo nebe zatažené, jakmile jsem dali rafty na vodu, mraky se rozestoupili a bylo nádherně. Nebo když jsem se vrátila, šla jsem párkrát do lesa. Vždycky jsem byla vášnivou houbařkou, ale letos jsem tak nějak cítila, že zatím houbařit nemám. Až tento týden jsem cítila, že už můžu. Vyrazila jsem 2x. Jednou se švagrovou. Nasbíraly jsme tak akorát tolik, kolik jsme potřebovaly na jídlo a šly jsme domů. Podruhé jsem šla s jednou paní a vnímala jsem, že máme „povolení“ na 2 hodiny – nasbírat košík hub a kyblík borůvek, ale dost. Aby v tom byla rovnováha. Přesně za 2 hodiny jsme měly plno. A já i naše fenka už jsme cítily, že už máme jít domů, že už by to bylo moc. Koneckonců z lesa si nosíme i spoustu dalších „darů“ v nehmotné podobě... Jenomže jsme nešly samy a ta známá ještě chtěla sbírat a protože nebyla odsud, tak jsme jí nemohly „utéct“. Omlouvala jsem se lesu, ale nedokázala jsem to té známé „nařídit“ – bylo to přeci i o jejím rozhodnutí a její vůli. No ale samozřejmě jsme od té doby viděly jen samé nejedlé, červivé nebo plesnivé houby a začalo pršet....
Jen tak pro zajímavost – 15.08. slavím svátek. Ano, já vím, že v kalendáři je napsaná Hana, ale s babičkou a tetou jsme náš svátek slavily dle starého kalendáře 15.08., protože to je i svátek Nanebevzetí Panny Marie. A já letos dostala úžasné dárky – mohla jsem ten den strávit s bezvadnýma lidma, v krásném prostředí a navíc - vidím a cítím zase o kousek dál a je to pocit jako jako – no jako v nebi. :-)
S Láskou a Pokorou M.