Neumírej, ale žij pro lásku aneb zahrada Gethsemani
Aniž bych to plánovala nebo vůbec tušila, najednou se zrodil tento článek - nebo spíše vyznání. Prostě jsem jen sedla k počítači, že budu dělat něco jiného a náhle jsem zjistila, že toto píšu - stala jsem se prostředníkem slov, která chtěla být vyřčena... Když jsem skončila, zavolaly si mne karty Archandělů Atlantidy - vytáhla jsem čtyři a všechny nesly toto společné poselství: Odpuštění...
Každý rok se to opakuje. Stále a stále. Neustále si připomínáme příběh velkého utrpení. Utrpení muže, který přišel, aby nás spasil a aby trpěl a zemřel za naše hříchy. 2000 let viníme Jidáše, že zradil; Piláta, že ho odsoudil; Sanhedrin, že ho z nenávisti a strachu k tomu přinutil a Longina, že probodl jeho bok, když umíral… A každý rok se noříme do tohoto smutku a necháváme se ukřižovat s ním. Viníme se za jeho smrt, protože kdybychom nehřešili… Za sebe říkám: „Je na čase s tím přestat.“
To ne Sanhedrin, ale my všichni jej rok co rok znovu opouštíme a vydáváme k ukřižování. Všemi těmi rituály (tzv. „velikonočními bohoslužbami“ a jinými připomínkami). Tím, že se neustále stavíme do rolí obětí, viníků a hříšníků. Tím, že smutníme a pláčeme nad jeho bolestí a smrtí.
To ale přeci vůbec nedává smysl!!! On přeci VĚDĚL… a viděl v nás naši pravou podstatu. Přinášel poselství Lásky a Boží přítomnosti v nás všech… A najednou by to všechno zahodil a jednoduše změnil názor? Nechal by se zajmout, odsoudit a ukřižovat, aby zemřel za nás a naše hříchy? Hříchy, které v nás neviděl?
2000 let jsme šli verzí tohoto příběhu. A kam to vedlo? Není na čase to změnit? Sama za sebe si volím změnu. Neutíkám, jen už nevěřím, že je nutné všechno to utrpení. Ctím každou vyplakanou slzu a každý záchvěv bolesti a vím, že byly nezbytné. Ale už to stačilo! Přebírám zodpovědnost za svůj život – všechny své životy. Plně ve své síle, v jednotě s Bohem a vším-co-je, s velikou láskou v srdci a v posvátnosti, čistotě a nevinnosti své duše… vstupuji nyní do zahrady Getsemanské a stojím zde s Ním. S poznáním většího obrazu a dokonalosti Božího Stvoření, pochopením dokonalosti hry duality – odkládám veškeré masky, přestávám hrát ony hry na dobro a zlo, oběť a viníka, vinné i nevinné. Přicházím k Jeshuovi, hledím mu do očí a beze slov mu říkám: „Není hříchu a není důvodu zemřít. ŽIJ pro nás. Dál nes své světlo a předej jej svým dětem. Žij z lásky a pro lásku. Zůstaň zde s námi. Smrt není špatná a až nastane tvůj čas, půjdu s tebou. Ta chvíle ještě nenastala. Teď je čas žít. Zůstaň…“
Nevím, co přijde zítra, ale nemám strach. Ať se stane cokoli, bude to tak, jak má být. Důležité je jen TEĎ. A TEĎ jsme JEDNÍM… A nejsme zde sami…
S Láskou,
M.
Pro https://www.posvatnesrdce.cz/ a https://www.laskyplne.cz/ Marie Kuchařová.