Jak maličký anděl hledal svůj úkol
Byl jednou jeden malinkatý anděl. Byl tak malý, že ho dokonce ostatní andělé stále nemohli najít. Malinkatý byl. Byl tak malý, jako nejmenší špička sněhové vločky nebo nejmenší zrnko kostky cukru nebo nejmenší kousek skořice. A ještě k tomu voněl. Ale malinkatý anděl byl smutný. Nudil se. Neměl totiž nic na práci.
Každý anděl dává na někoho pozor. Na dívku nebo na chlapce. Na mámu nebo na tátu. Na strýce nebo na tetu, na babičku nebo na dědečka. Někteří andělé dávají pozor na psy, kočky nebo koně. Jiní se zase starají o delfíny nebo morčata. Ale ten malinkatý anděl neměl nikoho, na koho by mohl dávat pozor.
Za úplňku se všichni andělé setkávají na horském vrcholku. Matka Luna vypadá jako velká sýrová pizza a andělé se shromažďují, aby se společně smáli, tancovali a aby si vzájemně vyprávěli příběhy o nás, o lidech. Stejně jako my vyprávíme svým přátelům naše příběhy a zážitky.
Andělé vypadají různě. Stejně jako my. Někteří mají obrovská duhová křídla, někteří nosí třpytivé bílé šaty, jiní jsou pokryti květinami. Jsou také andělé, kteří jsou vzdušní a průhlední, jiní jsou horcí a pevní. Někteří se smějí a tančí, zatímco jiní se potichu pohybují nocí. Andělé teď sedí v kruhu a vyprávějí o svých zážitcích. A ve středu stojí někdo, kdo je moc smutný. Ale kdo to je? To musí být náš malinkatý andělíček. Je tak malý, že ho andělé ani nemohou vidět. Andělíček je smutný a stěžuje si ostatním, že nemá nikoho, na koho by mohl dávat pozor. "Chci se o někoho starat. To není spravedlivé" volá. To jste měli vidět ostatní anděly. Malinkatého andílka jim bylo moc líto. Dokázali si dobře představit, jak se asi cítí. "No" řekli, "Proč nechodíš s námi, jako malý pomocníček?" "Nechci být žádný malý pomocníček", odpověděl jim malinkatý andílek, "chci být velký pomocník". Malinkatý andělíček pobíhal kolem kruhu andělů, až z duhy sršely barvy. Ostatní andělé cítili, jak je vzteklý. Potom malinkatý andělíček odletěl. Ostatní andělé stále mluvili směrem k místu ve středu kruhu, kde malinkatý andílek předtím stál. Ani i nevšimli, že odletěl. Tak byl malý. Matka Luna se dívala na maličkého andělíčka a uviděla ho letět vzduchem ve smutných vlnách. Špičky jeho křídel visely schlíple dolů. Aby ho utěšila, poslala k němu svou zvláštní záři. Maličký andílek se cítil o něco lépe. Ale potřeboval ještě více pomoci a andělé dostávají pomoc-přesně jako my - od Boha.
Měsíční svit dovedl andílka k třešni plné pěkných růžových kvítků, které krásně a sladce voněly a působily velmi vlhce. Maličký andílek přistál na jednom listu. Vlezl si do třešňového květu, stáhl křídla okolo sebe jako přikrývku a zavřel svá nepatrná očka. Dýchal zhluboka a myslel na Boha. "Milý Bože", ptal se: "Jak mohu dostat někoho, o koho bych se měl starat?" Potom je úplně potichu, velmi potichu a Bůh mu posílá myšlenku: "Máš zcela zvláštní úkol, můj úžasný anděli." "A co je můj zcela zvláštní úkol?" ptá se malinký andílek. "Hledej ho a nalezneš" slyší ve své nepatrné hlavičce. Cítí boží lásku a raduje se. "Když mi říkáš, že mohu někoho najít, potom vím, že se to splní." V myšlenkách dal maličký andílek Bohu velký polibek a znovu otevřel oči.
"Musím se hned vydat na cestu" volá na svého přítele, měsíční svit. "Naleznu teď svůj úkol". Čas noci je již skoro pryč a matka Luna volá měsíční svit zpět. "Díky matko Luno, díky měsíční svite, uvidíme se večer." Maličký anděl mává šťastně svými křídly matce Luně.
Anděl roztahuje svá křídla a vystřeluje do vzduchu jako pružina. "Ahoj krásný dni, tady jsem!" zpívá a odlétá. A to už vychází otec Slunce a usmívá se.
Nejdříve letí maličký andílek na východ, kde všechno začíná a nalézá tam velké moře. Dívá se na ryby a dává pozor, jestli uvidí znamení nebo přijde myšlenka, která by měla něco společného s jeho novým úkolem. Ale všímá si, že všechny jsou pro něj příliš velké! Tak letí na jih, kam všechno směřuje. Tam nachází veliký les a lvy a srnce a dává pozor, jestli si tam něčeho nevšimne. Ale vypadá to jen, že všichni jsou příliš velcí. Dál letí na západ, kde všechno končí a mění se. Nachází poušť a vidí velbloudy a slony. Ale nevidí žádné znamení a všímá si jen, že všichni jsou příliš velcí! Jenom doufá, že na severu, kde se vše uklidňuje pro nový začátek, něco najde. Letí na horu, ze které se mohou orli a medvědi lépe rozhlížet a dává pozor, jestli zpozoruje znamení. Ale i zde jsou všichni příliš velcí!
Je velmi smutný, jeho křídla se velice unavila. Otec Slunce pomalu zachází, matka Luna se vrací, právě když maličký andílek opět přistává u třešňového stromu. Měsíční svit už na něj čeká, když pomalu uléhá k patě třešňového stromu.
"Co jsem udělal špatně?" vzlyká malý andělíček zklamaně a cuká křídly. "Bůh mi řekl, že najdu svůj úkol", svěřuje se měsíčnímu svitu. "Proč jsem jej stále ještě nenalezl?"
Znovu se maličký andělíček pokouší uklidnit své myšlenky, aby přišel na to, co mu vlastně Bůh řekl. Dvakrát se zhluboka nadechne, znovu je úplně zticha a tu slyší zvuk. Někdo pláče, ale kde? Andílek se pátravě rozhlíží. Za třešní stojí malý domek se zářivě červenými dveřmi, který je obklopený starým zahradním plotem. Jedno okno zůstává otevřené a bratr vítr nese zvuk dětského pláče až k andílkovi. Rychle mávne svými křídly a popohnán větrem přistává v pokoji.
Malá dívenka leží schoulená v posteli a pláče. V uších maličkého andílka zvoní, tak hlasitě pláče ta holčička. Nad malou holčičkou stojí sklíčeně její velký strážný anděl. Zkouší ji utěšit, ale malá holčička ho vůbec nevnímá.
"Co se děje? Proč jí nepomůžeš?" ptá se malinkatý andílek velikého anděla strážného. Strážný anděl smutně pokrčí křídly: "Zkoušel jsem to, ale má strach spát sama v tomto pokoji a já jí zkouším říct, že jsem stále při ní. Ale pláče tak hlasitě, že mě nemůže slyšet. V hlavičce má jen smutné myšlenky."
"To je hrozné," říká malinkatý andílek. Byl často s dětmi a ví, co by v takové situaci řekl. Malinkatý andílek letí blíž k děvčátku a prohlíží si ho. "Hm", říká. Ve své mysli hledá nápad. Tu slyší Boha: "Prohlédni si to děvče pořádně. Je tu něco, co můžeš udělat jenom ty."
Maličkatý andílek je celý vzrušený. "Co? Co je to?" Upřeně se dívá na děvčátko, které je ještě pořád smáčeno slzami. Přívaly slz jí tečou z očí a trochu i z nosu a maličký andílek přemýšlí: "Kdyby jen mohla přestat plakat, aby mohla naslouchat." A potom se podívá holčičce na uši a má nápad! Rychle se otočí na velkého strážného anděla a říká mu hrdě: "Mohu ti pomoci. Stáčí svá křídla a letí přímo do dívenčina levého ucha. V uchu malé holčičky je těsná chodbička a maličký andílek letí opatrně, aby nikde nenarazil. Na konci dlouhého zvukovodu se nachází malinkaté schůdky a anděl si na ně sedá a začíná mluvit: "Můžeš mě slyšet? To jsem já, tvůj anděl!"
Malé děvčátko se právě zhluboka nadechovalo k dalšímu pláči, když se uprostřed zarazilo. "Mluví se mnou někdo?" ptá se v myšlenkách. Andělé mohou samozřejmě slyšet myšlenky stejně zřetelně jako slova. A tak maličký andílek odpovídá: "Nedělej si starosti, holčičko, nejsi sama. Tví andělé jsou při tobě."
Děvčátko si myslelo, že sní. Posadilo se na posteli a otevřelo oči. Nikdo v jeho pokoji nebyl. Rozhlédlo se a dostalo strach. Chtělo plakat dál a zase zavřelo oči. Ale maličký andílek na něho promluvil: "Haló, holčičko. To jsem já, tvůj anděl."
"Ne, nezdálo se mi to", pomyslelo si malé děvčátko, "můžu svého anděla slyšet i v hlavě". "Jsme při tobě", říká ze všech nejmenší anděl: "přestaň prostě na chvilku plakat". Malé děvčátko přestalo plakat a zkusilo být zticha. "Velmi dobře", chválí ji malý andílek. "Když se ve tvém světě něco stane, slyšíš často ve své hlavě dva hlasy. Jeden má strach a pokud tomuto hlasu nasloucháš, dostaneš také strach a cítíš se osamělá a smutná a není ti vůbec dobře. Druhý hlas je plný lásky a naděje. A když nasloucháš tomuto hlasu, budeš se cítit jistá a šťastná. Takže se můžeš rozhodnout! Naslouchala bys radši hlasu, který nahání strach nebo tomu, který přináší radost?"
Dívenka ví, co chce: "Chtěla bych naslouchat hlasu, který mi přinese radost. Ale jak se můžu zbavit hlasu strachu? Je tak hlasitý." "Přesně jako u televizního programu, který ti nahání strach. Prostě ho přepneš," odpovídá malinkatý andílek. "Ve tvých myšlenkách to znamená, že myslíš na něco krásného."
A od té chvíle naslouchalo malé děvčátko už jenom maličkému andílkovi a nikdy více hlasu strachu. "Je to úplně jednoduché," řekl malinkatý andělíček. "Pokaždé, když dostaneš strach, mysli prostě na nás a na to, jak moc tě milujeme." Malé děvčátko se zase zavrtalo do své postýlky a zeptalo se andělíčka: "Ale já nevím, jak moc mě milujete." Maličký andílek odpověděl: "Prostě se zeptáš a my ti pošleme svou lásku." Malé děvčátko leželo úplně potichu ve své postýlce a brzy se cítilo teple a dobře. A cítilo se tak dobře, jako když rozbalíš nebo dostaneš dárek, který si opravdu přeješ, jako když jíš zmrzlinu ve velmi horkém dni, jako když tvoji rodiče udělají něco velmi pošetilého a ty máš z dlouhého smíchu slzy v očích, jako malá kočička, která se ti otře o nohu, jako když tě někdo, koho máš ráda celý den nosí na rukou - tak dobrý je pocit z andělů. Když jsi smutná, nezapomeň, kolik toho ve svém životě máš." Maličký andílek vysvětluje dál: "Tvůj velký anděl je stále blízko tebe. Řekni prostě, že ho chceš cítit a pocítíš ho."
"Bezva," pomyslelo si malé děvčátko, "to je mnohem zábavnější, než naslouchat tomu hlasu strachu."
Malé děvčátko teď věří v to, že jeho andělé jsou stále při něm, i když spí samo v pokoji. Jeho tělo může zůstat v pokoji a duše navštívit zemi snů a hrát si s kamarády anděly. Když se měsíční svit podíval otevřeným oknem, malé děvčátko již usnulo.
Maličký andílek vyletěl z ucha děvčátka a zatavil se před velkým andělem. "Ty jsi úžasný," řekl strážný anděl. Nejmenší anděl ze všech byl velmi šťastný. Hýřil všemi duhovými barvami a jeho křídla pyšně zvonila jako zvonky. "Nalezl jsem pro sebe ten pravý úkol. Budu se starat o všechny děti, které jsou v noci smutné a vyprávět jim o jejich strážném andělu, který na ně dává pozor," řekl šťastně. Objal velkého anděla dost silně. No ano, tak silně to mohlo jít jen velmi, velmi užitečnému andělovi. Ale vy přece víte, že nehraje žádnou roli, jak velké je tělo. Je to duch a rozhodnost, co se počítá. A náš ze všech nejmenší anděl to ví úplně přesně.
Z knihy Jak nás milují andělé od Sabriny Fox