Egyptský sen
Egyptský sen
Před týdnem jsem se vrátila z Egypta. Tato cesta měla název Egyptský sen. A snová skutečně byla. Ačkoli jí předcházelo velmi mnoho komplikací a i v průběhu ní se objevilo pár momentů až téměř z noční můry, přesto (nebo možná právě proto) na ní budu vždy s láskou vzpomínat a už navždycky bude mít místo v mém srdci.
Bylo naprosto jasné, že mám jet i že tuto cestu mám nabídnout dál a to jsem také udělala. Zájem byl poměrně velký, přesto vše nakonec bylo jinak. Snad to bylo těmi událostmi, někomu také nevyhovoval termín, ale nejčastěji rozhodly finančních důvody (nebyl dostatek času na našetření nebo mělo pár lidí obavy z toho, že nedostatek bude následovat pak). Prostě jsem ve finále jela jen já a ještě jedna žena a na místě se k nám přidal ještě jeden muž – teď již přítel – z Dánska. Bylo mi to trochu líto, ale jako vždy – bylo to nakonec lepší. Díky tomu jsem si to mohla skutečně naplno užít. Prostě to byl můj splněný sen. Můj egyptský sen.
Ještě než se dostanu k jeho průběhu, měla bych možná popsat to, co celé cestě předcházelo. Začalo to politickou situací v Egyptě, poté postupně lidé „odpadali“, až jsme zbyly jen dvě. Mrzelo mě to nejen kvůli mě, ale i proto, že jsem chtěla Ahmedovi oplatit jeho pomoc a laskavost. Protože jsme jely ve dvou, nakonec se úplně změnil program a pobyt jsme zkrátily na jeden týden.
V zápětí následovalo moje velmi silné nachlazení a dost drsné stavy ještě asi týden před odjezdem. Když už jsem se z toho dostala, začaly mi chodit „informace“ dost zvláštního charakteru. Cosi – částečně možná nějaká „nekalá“ energie a kdo ví, možná to byly mé podvědomé strachy - se mne snažilo opět odradit. Napřímo už si to netrouflo, tak to šlo oklikou – zprostředkovaně – přes člověka, kterému jsem důvěřovala a hezky pozvolna. Nejdřív to bylo: „zabal si jen staré a tmavé oblečení, nemůžu ti říct víc, naciť si to“. To už bylo jen dva dny před odjezdem – poté, co jsem si koupila nová bílá (nevyzývavá) trička. Nejdřív jsem to zpracovávala a pak jsem se trochu vzbouřila – to, že jsem se vzdala svých obvyklých dekoltů, bylo podle mne dostatečné a hlavně přeci nebudu běhat po Káhiře jako James Bond (těsně před infarktem vzhledem k tmavému oblečení na slunci...)! A plně jsem si procítila: „Já jsem Bůh a Bůh je já, není se čeho bát.“ Fajn, další zkouška zdolána. Tak to zkusili jinak... pozvolna, mnoho naslibovali, med kolem pusy mazali a stále víc a víc a víc, až jsem z toho měla téměř vymytý mozek. Ale to už přitvrdili: „Nikomu nevěř, okradou tě, unesou, znásilní....“ Fakt drsárna. I tak jsem nakonec odolala a opět se silným pocitem lásky a ochrany jsem to ustála. V letadle jsem si na chvíli zdřímla a Jeshua mi šeptal: „Pozor na falešné proroky.“ To mi opět dodalo sílu a důvěru, tak jsem vykročila vstříc dobrodružství. Jen zatím ještě se sklopenýma očima, abych neprovokovala.
Pondělí 28. února.
Na letišti už na nás čekal Ahmed s Badirem (řidič) a odvezli nás do hotelu. Viděli jste někdy provoz v Římě? Tak něco podobného je v Káhiře – možná horší. Navíc tu jezdí z 99% jen velmi stará auta a na motorce jezdí třeba i ve čtyřech nebo pěti lidech – prostě komplet rodiny. Nebo si alespoň vezou pořádný náklad... V Káhiře je 18 milionů lidí a je to znát. První pohled byl docela zarážející – mraky aut, všechna troubila. Domy velmi poničené a pod obrovskou vrstvou prachu a smogu, všude spousta odpadků, vojáci, tu a tam tanky. Jeden velký chaos. Ahmed nás ale ubezpečil, že to, co vidíme je již radostná „porevoluční“ nálada. Že před tím byli všichni tak deprimovaní, že to bylo ještě mnohem drsnější.
Ubytovaly jsme se, zrelaxovaly, Ahmed nám řekl pár slov o místních „zvycích“ a vyrazili jsme už ve čtyřech (i s dánským přítelem Amarem) na večeři. Tam už bylo vše OK a mě plně došlo, že to celé strašení před tím byla pitomina – jen test či pokus o zastrašení. Bylo nám moc hezky, výborně jsem se bavila. Po večeři jsme se procházeli po Káhiře – ne po hlavní třídě, ale uličkou, kde nakupují místní a potkali jsme tam Ahmedova přítele, který nás zavedl do místní „továrničky“, kde ručně vyrábějí nádherné lustry, které jsme viděli v restauraci – dělají je stejně snadno, jako já teď klapu tento příběh. Všichni byli velmi milí a přátelští. Garantuji vám, že tam ještě nikdy žádný turista nebyl. Pak jsme se prošli podél mešity a zašli i do věže starého paláce a do dámské komnaty, ačkoli byla pro veřejnost ten den již uzavřená. Nad námi svítil měsíc a hvězdy, ve vzduchu se mísila vůně různých druhů koření...
Hotel byl docela pěkný, jen prostě nesmíte běhat s bílou rukavičkou a kontrolovat, jak moc je setřený prach a taky doporučuji ignorovat ne docela vydrhnutou koupelnu. Přesto jsem neměla pocit „špíny“. Do desíti ještě troubila auta pod okny, ale pak se vše začalo zklidňovat a já se krásně do růžova vyspala.
Úterý 1. března
Po snídani (obsluha byla velmi milá) jsme se vydali autem k pyramidám do Dashouru. Už jsem si trochu zvykla na vzhled Káhiry, tak už jsem to vnímala trochu jinak a zkoušela i jiný pohled. Docela mě pobavilo kokrhání kohoutů za svítání a množství oslů a ovcí, které jsme potkávali na silnici (opakuji, že v Káhiře – osmnáctimilionovém městě). Cestou jsme udělali krátkou „čůrací pauzu“. Zastavili jsme v takové „kavárně“ u cesty. Toaleta pravda byla dost „drsná“, ale když jsem čekala na kolegyni, napadlo mě otevřít okno na chodbě a to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Nádherná zahrada plná palem, všude zeleň. Celou cestu bylo tolik špíny a odpadků a tak vůbec - a teď tohle! Stála jsem v úžasu. Ukazovala jsem to ostatním a dohodli jsme se, že se tam cestou zpět vrátíme.
Cestou do Dashouru nám Ahmed vysvětloval, proč jedeme zrovna tam. Všechny pyramidy (zpřístupněné části) jsou v podstatě stejné – prostě nízká dlouhá chodba, uvnitř prostory s velmi podobnou energií, nikde žádné hieroglify či artefakty, jenže ve Velké pyramidě a některých dalších jsou navíc i mraky turistů (obvykle), takže se všichni nahrnou dovnitř, zaplní ten prostor a už vás ženou ven, aniž byste si to mohli navnímat. V Dashouru je vždy dostatek času a navíc má ještě jednu specialitu. Vedle pyramidy stojí oltář, který je propojen se srdcem pyramidy. Je jediný, který se zachoval – ostatní byly zničeny. Mnohokrát jsem se v meditaci s pyramidami propojovala, ale stát u ní, dotýkat se jí a moci vstoupit dovnitř je naprosto jedinečný zážitek. Sestup je opravdu hodně náročný (kluci s námi nešli) a ještě tři dny nás bolela stehna, ale stálo to za to. Měly jsme dostatek času, abychom si tam zameditovaly – nikdo nás nerušil.
Pak Ahmed zařídil, aby nás nikdo nerušil ani u oltáře. Bylo to fantastické. Na tomto místě se velmi silně aktivuje zejména 3. oko a korunní čakra. Já velmi silně cítila srdce....
Cestou zpět jsme si do auta koupily takový arabský chléb naplněný zeleninou a brambůrkami!!! Opravdu chipsy! Pobavilo mě to, ale bylo to docela dobrý. No a na kávu jsme se opět vrátili do té kavárny a zašli jsme si ještě na střechu, podívat se na ty palmy. To místo mě dojalo – bylo to velmi symbolické. Vrstvy prachu, hromada špíny, bídy a odpadků, ale když pořádně otevřete oči a své srdce, uvidíte pod tím vším nánosem nádhernou kvetoucí zahradu. A stejně tak to je s místními lidmi – dokud je podezíráte, vidíte to, co předpokládáte, když se jim ale podíváte do očí a otevřete své srdce, otevřou vám oni to své a uvidíte krásnou zahradu, kterou je možná třeba zalít svou láskou a úsměvem, ale ona pak nádherně rozkvete. A to platí nejen pro Káhiru, ale pro všechna místa a všechny lidi na světě...
V noci jsme se přesunuli vlakem z Káhiry do Luxoru. Dá se v něm spát docela obstojně, jen se naprosto nedoporučuje používat zde toaletu!!! Cesta trvá obvykle dvanáct hodin, může se však značně prodloužit a nebo odjezd opozdit. Heslo pro celou naší výpravu znělo: „Čekejte nečekané“ a tak jsme tedy čekali...
Středa 2. března
Hotel v Luxoru byl větší a také hezčí a navíc vybavený bazénem na střeše. Je v něm asi sto pokojů, my v něm byli první den čtyři... Zrelaxovali jsme se a vydali se na oběd do místní restaurace na jídlo, které mělo být tím „nejlepším, které jsme kdy jedli“. Docela mě to pobavilo, protože v něm bylo poměrně hodně oleje a ve finále jsme měli všichni ještě dva dny běhavku.... Ale takové věci se prostě stávají. Naštěstí mají na každém rohu Antinal, takže se vlastně nic tak hrozného nestalo – prostě jsme pak moc nejedli a krásně si vylepšili linii... Ale ještě než se projevily příznaky, dojeli jsme povozem do chrámu Karnak – tak jako celý Egypt, i ten byl téměř prázdný, takže jsme si ho krásně užili. Hassan (průvodce) byl velmi milý a snažil se nám sdělit co nejvíc zajímavostí, ale naštěstí se neurazil a když jsme jej požádali, nechal nám prostor pro procházku a meditaci a vzdálil se. Cestou zpět jsme sledovali západ slunce a den zakončili večeří v anglické restauraci a krátkou procházkou.
Čtvrtek 3. března
Největší jedlík Amar měl po obědě z minulého dne „dost“ – po největší porci nejvíc „běhal“, takže jsme vyrazili do Údolí králů jen ve třech. Podle původního plánu jsme měli jet na oslech a jistě by to byl zajímavý zážitek, ale kolegyni se nechtělo, tak jsme to odvolali. Údolí králů je opravdu úžasné. Pravda – asi 100x jsme odpovídaly na otázku: „Odkud jste.“ – odpověď – „Vítejte v Egyptě.“, ale to si prostě zvyknete, tak je to všude. Prostě „Welcome to Egypt“ (příp. Luxor, Cairo, Aswan...). Navíc je zde mnoho prodavačů (jeden byl až téměř „agresivní“) a také místních, kteří vám nabízejí informace o každé hrobce s tím, že očekávají, že jim dáte nějaké peníze. Pokud však s úsměvem poděkujete a vysvětlíte, že chcete meditovat, pak to respektují. Energie v těchto hrobkách je velmi zajímavá a kupodivu vás svým způsobem „nabíjí“.
Po prohlídce Údolí jsme zašli do „Little pyramid“, což je místní dobročinná organizace. Byla jsem naprosto nadšená. Ještě o ní napíšu v jiném článku.
Odpoledne jsme měli volno, takže každý trávil čas, jak libo – u bazénu, pospáváním v posteli, procházkou... stála za to.
Pátek 4. března
Autem jsme se přesouvali z Luxoru do Aswanu. Cestou jsme se ještě stavili v chrámu v Edfu. Cesta musela být jistě zajímavá – většina lidí se přesouvá vlakem či po Nilu, tak jsme se na to těšili, ale nakonec jsme po pár kilometrech usnuli :-D. Chrám v Edfu je nádherný a velmi silný– je zasvěcený Hórovi a je jedním z nejzachovalejších chrámů. Ahmed (Lišák) nám opět protekčně zařídil, že nás pustili do části, kam obvykle turisti nechodí – je tam velmi silné místo – ve zdi je obraz boha či bohyně (už si nevzpomínám) a když položíte ruce na jeho (její) a čelo na příslušný znak, pak do vás začne proudit velmi silná energie boží ochrany... Moc zajímavý chrám, ale opět tam bylo víc prodavačů (a pár vojáků) než turistů.
Aswan je nádherné místo. Každé egyptské město je úplně jiné. Máte pocit, že jste v úplně jiné zemi a ne jen jiném městě. A každý další den byl nádhernější než ten předchozí. Stejně tak se lepšily i hotely. Tento byl kruhový a uprostřed něj opět bazén. Pokoje byly hezčí než v obou předchozích. Setkali jsme se i s manažerem a ten byl velmi milý. A opět jsme byli téměř jediní hosté.
Večer byl naprosto kouzelný. Kolegyni se nechtělo a proto jsme vyrazili jen s Lišákem (Ahmedem) a Amarem. Taxi nás odvezlo do „přístavu“, nasedli jsme na člun a vyrazili do Núbijské vesnice. Slunce zapadalo, na lodi s námi byli tři chlapci asi jedenáctiletí a ti bubnovali a zpívali a vytáhli mě a já s nimi tancovala „africké“ tance. Připadala jsem si jako královna Nilu. Řeka byla nádherně čistá, poletovali nad ní ptáci, kolem jen pár loděk, vzduch byl čerstvý a příjemně teplý, v tu chvíli se zastavil čas...
Kolem Aswanu je tuším pět ostrovů, na kterých žijí Núbijci. Núbijci byli kdysi úhlavními nepřáteli ostatních egypťanů, ale to je již velmi dávno (ještě ve faraonských časech). Nyní jsou něco jako Bardi u Keltů. Žijí stranou a žení se a vdávají jen mezi sebou. Jsou velmi soběstační a také moudří. Pokud mezi nimi vznikne nějaký spor (jen velmi zřídka), pak jdou za někým ze starších a ten je „rozsoudí“ – vždy jeho rozhodnutí respektují. Jejich rodiny žijí pohromadě v takových „soustavách domků“. Jsou umělecky velmi nadaní. Nás ve své rodině přivítal Omar – jeden ze starších a nejváženějších obyvatel té vesnice. Když jsme přijeli, byli již po večeři, ale nám nachystali takovou menší hostinu a každý člen domácnosti se alespoň na chvíli zastavil a pohovořil si s námi. Nejvíce se nám ovšem věnoval Omar a také dva nejmladší členové rodiny – chlapeček a holčička ve věku pěti a šesti let – naprosto spontánně se k nám přidali a tak jsme si s nimi hráli. Vůbec nevadilo, že jsme se viděli prvně v životě. Nemají v sobě nedůvěru. Núbijské děti jsou naprosto plnohodnotnými členy domácnosti, všichni jim věnují svou pozornost a lásku, ovšem učí je i respektu a tak když dospělí zavelí, musí poslechnout (případně je starší děti odvedou). Bylo nám tam moc krásně. Kdyby bylo všude tak jako tam, byl by na světě jen mír.
Cestou zpátky jsme si vylezli na střechu lodi, kluci domlouvali další spolupráci, já seděla kousek před nimi, připadala si jako Kate Winslet s dvěma „Leonardy“ v zádech (naštěstí se z lodi nevyklubal Titanik). Nade mnou hvězdné nebe, na břehu svítilo jen pár světel, vítr mi čechral vlasy a já si zpívala.
Tu noc jsme šli spát dost pozdě – seděli jsme u bazénu a dlouze hovořili o Egyptě a o tom, co se ve světě děje a přemýšleli, jestli existuje způsob, jak to změnit...
Sobota 5. března
S místním průvodcem Emadem jsme vyrazili nejprve na Aswanskou přehradu – je tam nádherný výhled na jezero Nasser (pozor, píše se dvěma „s“!!!) Tady je trocha zcela výstižné „teorie“ převzatá z https://zeme.sopka.cz/: Při pohledu na jezero je těžké uvěřit, že to je výtvor člověka. Největší uměle vytvořené jezero na světě má rozlohu 5 250 km2, je dlouhé 510 km . Průměrně obsahuje 135 biliónů kubických metrů vody, maximální obsah jezera je 157 biliónů kubických metrů. Maxima bylo dosaženo v roce 1996 po velkých deštích v Etiopii. Egyptská vláda pracuje na projektu zavlažování núbíjské pouště mezi Toshka a New Valley. Strohá krása jezera okouzlí každého. Jezero se stalo místem pro odpočinek tisíce ptáků na cestě z jihu na sever. Domov zde nalezli lišky, gazely, krokodýli, ještěrky několik málo druhů hadů a velké množství druhů ryb. Okolo pěti tisíc rybářů zde tráví šest měsíců v roce rybařením, přestože většinu lidí by napadla Egyptská poušť jako místo pro rybaření až na posledním místě.
Poté jsme se přesunuli na jeden z ostrovů – ostrov Agilkia, kde se nachází chrám přenesený z ostrova Philea. (Obrovské jezero Nasser mělo zaplavit území o rozloze 5 000 km2. To ohrožovalo tisícileté kulturní dědictví Núbie. Voda by pohltila všechna pohřebiště a více než 20 faraónských chrámů monumentální pevnosti. Pro Egypt a Súdán bylo ovšem nemožné bez cizí pomoci tyto památky zachránit. A tak díky společenství UNESCO byla zahájena mezinárodní záchranná akce. Velké množství specialistů a vědců se pustilo do zkoumání a dokumentování tohoto území. Nejpozoruhodnějším výkonem bylo přenesení 22 monumentů na jiné místo. Byly rozloženy na jednotlivé kvádry a na bezpečném místě opět sestaveny. Některé památky se staly dary pro evropská a americká muzea. Převážná většina se jich soustřeďuje v Egyptě. Na ostrově Agilkia se nachází chrám Philea. Je legendární turistickou atrakcí. Ve 20. století začal být problém se stoupající hladinou přehrady, která ostrov a ruiny chrámu šest měsíců v roce zaplavovala. Turisté používali feluccy a loďky k projížďce okolo chrámu. V roce 1960 zorganizovalo Unesco záchranou akci tohoto komplexu. Kámen po kameni byla památka v letech 1972 – 1980 přemístěna o 20 m výš na ostrov Agilkia.) Nedaleko tohoto ostrova je jiný, zcela zasvěcený bohyni Isis. Chrám Philea je zasvěcený jí a jejímu znovushledání s jejím manželem – bohem Osirisem – je to chrám symbolizující jejich posvátné spojení...
Opět nepopsatelný zážitek a dech beroucí pohled.
V podvečer jsme každý zvolili svůj program – dva se rozhodli zůstat v hotelu, já se nechala ještě krátce provést po Aswanu, kde jsme lehce posvačili a pak jsme se opět prošli podél Nilu. Západy slunce se prostě hned tak neomrzí...
Večer nás opět čekal přesun vlakem – tentokrát patnáctihodinový, ale poměrně to uteklo (spoždění bylo jen hodinové, tak to celkem šlo).
Neděle 6. března
Původně jsme měli v plánu návštěvu koptské a islámské Káhiry, ale protože jsme se dohodli, že program přizpůsobíme momentální náladě (a ve čtyřech se to domlouvá snadno), tak jsme to pojali už jen odpočinkově a ještě si užili vzájemné přítomnosti. A taky načerpávali síly, protože odlet byl ve tři hodiny ráno.
Myslela jsem si, že po úchvatných pohledech v Luxoru a Aswanu bude návrat do přelidněné Káhiry trochu šokem. Ale nebyl. Je zvláštní, jak rychle jsem si na ní zvykla. Nevím, jaké by bylo pohybovat se po ní sama – možná to brzy zjistím – asi není těžké se tam ztratit. Ale pokud jdete ve dvou, je to celkem fajn. A jakmile jednou zahlédnete její podstatu, už vás ten zevnějšek neodrazuje. Pravda – tohle město má svá specifika a je třeba mít na paměti pravidla, kterými se místní kultura řídí, ale ani na vteřinu jsem neměla pocit nebezpečí. Dokonce ani tu poslední noc. Na pár dní protesty v Káhiře ustaly, ale v sobotu místní bezpečnostní složky zapálily tři budovy, aby zahladily stopy... a opět se strhla vlna protestů. Tu poslední noc jsem dokonce zaslechla výstřely. Drželo se to ale (stejně jako velká část předchozích protestních akcí) pouze na náměstí Tahrír (Osvobození). Neměla jsem strach. Ono to dost dobře ani nejde, když vám pod okny kokrhá kohout a opodál hýká osel – to si pak připadáte, že jste někde na vesnici a že ta střelba je jen v televizi :-D. Pravda, troubení aut podstatně zesílilo a provoz zhoustl, ale to bylo vše. Na letišti byl klid. Lišák opět našel způsob, jak se s námi dostat až do haly a protlačit nás díky úklidové četě dovnitř, ačkoli měli otvírat až asi za půl hodiny...
Opouštěla jsem Egypt se slzami v očích. Část mne se těšila domů – na naší trochu promrzlou zemi těsně před rozkvětem, na svou rodinu a na své přátele. Velká část mne ale chtěla zůstat. Pořádně Egypt prozkoumat, navnímat. Užít si ho v celé jeho nádheře... Ta cesta se jmenovala Egyptský sen, ale ten sen byl skutečnější než cokoli, co jsem kdy zažila – drsný, ale nádherný.
A teď o několika lidech, se kterými jsme se setkali
Ahmed Hassan (Lišák)
Předposlední noc se mě Ahmed ptal, jestli až budu psát o Egyptě, tak jestli napíšu i o něm. Říkala jsem, že asi ano. Tak mi povídá: „Hlavně napiš, proč mi říkáš Lišák.“ Tak jsem o tom přemýšlela. Jsme spolu v čilé skypové korespondenci tuším že od listopadu loňského roku (to je symbolické, 17. listopadu jsem se zaregistrovala na Lightweaveru a 19. mi napsal...). Jednou, už nevím, co jsme řešili, mě překvapil nějakým vážně chytrým řešením a tak jsem mu napsala, že je Lišák. No a on odpověděl, že to je jeho přezdívka na poušti – Arabsky se to řekne „Talab“. A mnohokrát dokázal, že to sedí. Není lstivý nebo vychytralý. Prostě jen velmi bystrý. Na první pohled to tak nevypadá. Obzvlášť když se snaží udělat „dojem“ a praští se přitom do hlavy :-D. To jsem se málem počůrala smíchy, ale on je jinak opravdu velmi bystrý. Ještě se mi nestalo, že by si s něčím nevěděl rady. Pokaždé najde řešení. Taky miluje výzvy. Asi před dvěma lety se z úspěšného podnikatele ocitl úplně na nule. Měl jen notebook, svojí (tvrdou) hlavu a to, co se v životě naučil (a toho nebylo málo). Vypracoval se ale znovu a zcela sám. V současné době má školu Taichi a firmu (zatím je jediným pracovníkem, ale spolupracuje s mnoha dalšími lidmi), která pořádá spirituální cesty a také dobrovolnické akce. Nepochybuji, že jednou bude velmi úspěšný. Nemá to ale nastavené tak, že teď se chce rychle „vyšvihnout“ a pak možná jednou začne pomáhat i druhým. Zaměřil se jednak na to, aby si rozšířil „klientelu“ a hlavně přilákal lidi opět do Egypta. Maximálně se snaží pomoc místním lidem – mohl by klidně dělat průvodce sám (je vystudovaný egyptolog), ale snaží se jednak vybudovat síť lidí, kterým bude moci důvěřovat, až bude firma větší a hlavně se snaží místní maximálně podpořit. Hledá ty nejlepší po všech stránkách – odborníky a zároveň výborné lidi. Do všech cest se snaží zakomponovat i pomoc své zemi. Některé cesty zaměřil především na to – jeho „dobrovolnický program“. Přijedete, pomůžete čistit místa, zapojíte se i do pomoci dětem a místním dobročinným organizacím a zároveň navštívíte nádherná místa, poznáte skutečný Egypt a užijete si spoustu zábavy třeba i s lidmi z jiných zemí...
Také jsem si všimla, že vidí až za roh a ačkoli se tváří, že se dívá dopředu a komunikuje s někým z místních, tak ví naprosto přesně, co se děje v okruhu několika desítek (možná stovek) metrů.
A docela mě „dostávají“ i některé jeho výroky. Kdyby to řekl někdo jiný (nebo když to třeba napsal do chatu), tak to znělo jako klišé, ale když to zažijete na přímo, tak víte, že je to myšleno upřímně a že je to naprostá pravda. Tohle jsou některé lekce, které mě učil a fakt úspěšně (ještě si to musím „aklimatizovat na Čechy a zbytek světa, ale v Egyptě už to umím!!!):
1) Follow the wave = následuj vlnu – to je přirovnání ze surfu. Na moři taky nemůžeš do nekonečna stát a rozmýšlet se. Jakmile ti přijede ta správná vlna, vnitřně to poznáš a pak neváháš. Prostě musíš naskočit a nechat se tou vlnou nést...
2) Naprostá svoboda, láska bez podmínek. Pokud ti na někom opravdu záleží, pak mu musíš dát volnost. K čemu by bylo – lpět na něm, snažit se ho „připoutat“, vydupat si jeho pozornost... to je prostě k ničemu. Pokud ho máš opravdu rád, pak mu dej naprostou volnost. I kdyby to mělo znamenat, že tě opustí. Nezavírej proto své srdce. Nech ho pro něj otevřené a on se pak třeba jednou s radostí vrátí (možná i velmi brzy). A pak si budete ještě blíž, než sis kdy dokázal představit.
3) Neočekávej – pokud je v tvém životě přítomno očekávání, je zde i prostor pro zklamání. A pokud nebudeš přímo zklamaný, můžeš si tím očekáváním způsobit, že prostě přehlídneš, že to, co sis tolik přál, do tvého života přišlo, jen jinými vrátky a v trochu jiném „oděvu“... a ty to prostě propásneš. Dovol životu, aby tě zahrnul svými dary, aby tě překvapil.
4) Minulost x Přítomnost x Budoucnost. Minulost je už pryč – ponech si zkušenosti, ale pusť staré křivdy – odpusť a vyléč je, ale nepatlej se v nich. Budoucnost – ta je ještě daleko – občas musíš udělat nějaké rozhodnutí a vnitřně buď naladěn tak, aby tvůj život šel tím směrem, kterým chceš, ale nepřemýšlej o podrobnostech, netrap se budoucími starostmi (možná ani nepřijdou) a nevytvářej si žádné scénáře, prostě ji nech přijít svým vlastním tempem a způsobem. Přítomnost – je jediné, co opravdu máme. Užij si jí naplno. Se vším všudy. A když tě potká něco nádherného, tak se prostě raduj a směj a buď prostě „So fucking happy!!!“
Ahmed má přezdívku Lišák, ale bystrost není jeho jedinou výraznou charakteristikou. Někdy může působit jako méďa, ale zároveň je velmi ve střehu. Také má v sobě určitou moudrost a zároveň umí být pořádně „trhlej“ a hrozně rád hraje divadýlko – vidíte ale na lidech, se kterými mluví, že ho znají a že moc dobře vědí, jaký je uvnitř a plně ho respektují a váží si ho. Protože má prostě velké srdce.
„Řidiči“
Badir nás vozil po Káhiře a okolí, pokud jsme zrovna nepoužili taxi. Původně vlastnil úspěšnou cestovní kancelář, ale pak přišel téměř o všechno. Zůstal mu jen (na místní poměry) luxusní vůz pro asi 8 osob a tak se z ředitele stal řidič. Je velmi milý, přátelský a galantní a není na něm znát jakákoli hořkost. Spíš máte pocit, že je svým způsobem šťastný a spokojený.
Mohamed – domluvil nám jízdu na oslech, která se nakonec nekonala, tak jen prostě doběhl pro vůz (něco nazpůsob tranzitu) a odvezl nás do Údolí králů a zpět a také nám dohodl schůzku v Little Pyramid (dobročinná organizace). Opět velmi milý, přátelský a galantní člověk, umí dobře anglicky a když se mu zadíváte do očí, vidíte moudrost. Cestou zpět nám Ahmed řekl, že Mohamed je univerzitní profesor, ale protože by se neuživil, tak prostě zařizuje i takovéhle akce – jízdu na oslech, rozváží lidi autem, cokoli je potřeba. Jako ostatní to bere prostě jak to je. Nenadává na svůj osud – je vděčný, že má tu možnost a může se uživit a nemá pocit, že by nějak „klesl“. Je rád, že nemusí chodit po ulicích a prosit o „bakšiš“. Jediné co cítí, je vděčnost za to, že má práci.
Taxikáři – taxikáři v celém Egyptě jsou velmi hovorní a rádi rozebírají aktuální situaci. No a Ahmed je velmi ukecaný a tohle je jeho oblíbené téma, tak šíří své (naše) „světelné názory“. A snaží se kousek po kousku něco změnit. Jen jednou jedinkrát jsem zažila, že skoro celou cestu mlčel a poslouchal. Divila jsem se proč, ale myslela jsem, že ten taxikář mluvil tak zajímavě... Pak jsme ale vystoupili a musela jsem se smát, protože si až odplivnul, jaká to byla děsná cesta, protože se ten chlap vůbec nedal zastavit a on mu tak nemohl nic říct!!! :-D
Průvodci
V Karnaku a Údolí králů byl naším průvodcem Hassan. Perfektně hovoří anglicky a hroooozně rád mluví o historii. Měl ale pochopení (i když bylo vidět, že ho to malililinko mrzí, ale snažil se to skrýt) a tak se trošku krotil a nechal nám spíš navnímat místa a zkrátil výklad na minimum. Přeci jen chtěl, aby se nám tam hlavně líbilo a abychom se třeba jednou vrátili a případně přivezli další. Tak jsem mu slíbila, že jestli ještě někdy přijedu a třeba i někoho přivezu, tak budeme chtít jedině jeho!!!
Po Aswanu nás provázel Emad. Ten byl tak pohodový! O něm žádné konkrétnější informace nemám, ale prováděl úžasně, nechal nám spoustu prostoru a vlastně to bylo spíš jako když nám ty informace šeptají přímo ta místa a on je jen energeticky s námi. A energeticky s námi ladil výborně. Však nám ho také domluvil manažer několika místních hotelů – další sympaťák.
Egypt
Mnoho lidí sem jezdí. Většinou ale do letovisek podél Rudého moře a věřte mi – to není Egypt. Potvrdila mi to i kolegyně, která se mnou byla a ta Egypt navštívila již mnohokrát, ale to, co jsme zažili ji velmi překvapilo. A Amar spolupracuje s několika cestovními kancelářemi a do Egypta jezdí každoročně na několik měsíců (má zde i byt), ale přesto říkal, že to, co jsme procházeli my, je něco naprosto jiného. To, co nabízejí v letoviscích, je jen pozlátko pro turisty. Hotely jsou přizpůsobené představám o Egyptě, ale jeho podstatu tam skrývají. Díky tomu, že sem přivážejí celá letadla turistů, drží ceny poměrně nízko, ale popravdě – to si můžete zajet do kteréhokoli hotelu v Evropě a pustit si tam nějaký film s pyramidami a egyptskými památkami a bude to téměř totéž. Pokud chcete vidět podstatu země, hovořit s místními a pořádně si to procítit, musíte na to „jinudy“. A navíc – vzhledem ke strachu, který média šíří a také možná i finančním důvodům - je Egypt prázdný. My potkávali jen velmi málo lidí – zatím hlavně angličany, možná i američany. Pro Egypt je to veliká finanční ztráta, ale pokud se tam vydáte nyní, máte naprosto úžasnou šanci. Je to jako byste měli celý Egypt jen pro sebe!!! To už se nikdy nemusí opakovat – žádné davy, spousta času a prostoru... a věřte, že si toho místní lidé velmi váží, když se tam vydáte právě teď a také patřičně upravili ceny...
Aktuální situace
Ptala jsem se „kluků“, jak probíhala celá revoluce. Možná jste viděli, co bylo prezentováno v médiích – spousta mužů, nikde žádné ženy, výkřiky Alláh Agbar a pak násilné scény....
Nebudu tvrdit, že nikdo nezemřel. Ano, bylo poměrně dost mrtvých (ačkoli je to oproti jiným zemím jen „kapka“ v moři) a také dost zraněných. První velká demonstrace prý ale probíhala úžasně mírově – až téměř „sametově“. Několik hodin stáli (či pochodovali) na náměstí Tahrír, zpívali, modlili se a několik lidí hovořilo. A byla tam veliká spousta žen a dívek – někdy i malé holčičky! Muži z toho měli trochu obavy. Tak jako nám jsou leckdy arabští muži prezentováni jako únosci a nevím co ještě, tak i jim je podsouváno, že jsou schopni všeho... a asi se kdysi stalo, že při podobné události byla nějaká žena (možná víc) znásilněna. A tak měli z toho strach – jestli je davové šílenství nestrhne k něčemu podobnému. A přesto ty dívky přišly a leckdy i bez tradičních šátků. A stály tam s muži bok po boku. Ahmed říkal, že u nich byla jedna velmi krásná dívka, stoupla si k nim do první linie a vzala ty kluky za ruku. Tam není kontakt na ulici příliš dovolen (vzít za ruku smíte svou přítelkyni či někoho z rodiny, ale víc ne) a tak jí říkal – to přece nejde. Ale ona mu odpověděla: „Jste přece mí bratři.“ Byli velmi pyšní na to, že se nic nestalo – nikoho neznásilnili, neokradli a ani nezranili... Pak ale po několika hodinách nastoupila policie se zbraněmi, které proti nim použili a také po nich začali házet slzný plyn již několik let prošlý, takže i jedovatý. A pak začali lidé kolem padat...
Všichni měli velikou radost, když Mubarak odstoupil a cítili obrovskou naději. Jenže teď nastává další část – v Egyptě je mnoho nezaměstnaných a tak někteří ve stávkách pokračují s tím, že neodejdou, dokud nebudou splněny všechny požadavky. Těchto lidí už není mnoho, přesto tím dokážou velmi zkomplikovat dopravu a tudíž i lidem cestu do práce a hlavně tím na sebe upozorňují média a díky tomu odrazují turisty a investory. A to je to poslední, co Egypt potřebuje. Většina lidí to ví, ale Egypt má 80 milionů obyvatel – vždy se najde někdo nespokojený a když se rozhodnou, že stávka je jediné řešení... Lidé, se kterými jsme o tom hovořili, se obávají, že se ty demonstrace budou stále opakovat a že to bude znamenat nejen obrovskou finanční ztrátu (a tu si skutečně nemohou dovolit), ale ještě větší nestabilitu. Ano, byla zvolená nová vláda – tak jí přece dejme šanci – alespoň pár měsíců, aby dokázala, jestli dokáže zemi někam posunout! Na to ale potřebuje aspoň trochu času!
Na druhou stranu je to pochopitelné. Kam až lidská paměť sahá, asi neexistuje ani den v egyptské historii, kdyby byl tamní lid skutečně svobodný a tak o to víc, po té svobodě teď prahnou a zároveň si úplně neví rady – jak toho dosáhnout. A co je nejlepší „formou“? Demokracie je možná nejlepším systémem, který na světě momentálně je, ale pořád je to jen systém (který tam navíc ani neznají) a zdaleka není skutečně svobodný.
Ahmed – tentokrát mám na mysli ředitele té organizace v Luxoru – mi vyprávěl příběh, který učí místní děti. Šel jednou chlapec s otcem na trh a uviděl muže, který vedl na řetězu obrovského slona. Chlapec se na slona chvíli díval a pak se obrátil na svého otce: „Ten slon je přece veliký a silný, tak proč nepřetrhne ten řetěz a neuteče?“ A otec mu povídá: „Tomu slonovi dali ten řetěz, když byl ještě velmi malé slůně. Mnohokrát se snažil vzepřít a řetěz přetrhnout, ale marně, protože byl ještě malý a slabý. A pak v něm zemřela naděje, že by to mohl dokázat, tak už to přestal zkoušet.“ Mnoho lidí už přestalo věřit, že by mohli zažít skutečnou svobodu. Proto teď přicházejí především mladí lidé a bojují za ní. V nich ta naděje ještě nezemřela. A snad pomohou znovu probudit naději i v těch starších a pak se nadšení a síla mladých spojí s moudrostí těch starších a společně to dokáží... Pevně tomu věřím. Někdy stačí i jen pár lidí, aby mohli přinést velikou změnu – prostě jít a žít to, v co věří – šířit svou pravdu dál. Jak jsem si nedávno přečetla na https://romanaj.webnode.cz jedno havajské přísloví: Maličká je květina, přesto tráva kolem ní má její vůni.
Je ještě velmi mnoho, co bych vám chtěla o Egyptě říct. O jeho krásách i specifikách... O tom, co vám může Egypt „dát“ i na co si máte dát „pozor“. A také řeknu, jen to nechám na někdy příště. Za pár dní bych tam měla jet znovu. Tentokrát si vezmu svůj notebook a zkusím se s vámi dělit „online“. Takový „seriál“. Pokud vás to láká, zůstaňte mi věrní. A pokud byste rádi zažili toto krásné dobrodružství se mnou, máte jedinečnou šanci. Od 11. do 21. dubna Ahmed pořádá další akci a ještě je tam pár volných míst... Tento týden napíšu víc. O této akci i o organizaci, kterou chceme podpořit – Little Pyramid.
Tak prozatím - Sallam Aleikum.
Vaše Posvátné Srdce M.