Dahab - další z "domovů" mého srdce
4. dubna jsem se vrátila do Egypta. Tentokrát jsem přiletěla kolem druhé hodiny ráno, takže nebylo žádné „wellcome to Egypt“, protože všichni zde napůl spali. Ten den byla v Káhiře doslova průtrž mračen a ještě když jsme přistávali, tak oblohu tu a tam ozářily blesky. Celou noc jsme jeli a kolem poledne dorazili do Dahabu. Dahab je asi 30 tisícové město u Rudého moře v oblasti Sinaj, asi 80 km od Sharm El Sheikhu. V noci vidíte i na druhou stranu – světla Saudské Arábie. Ahmed zde byl s Davidem už asi 10 dní před mým příletem, jen mne vyzvedl a přivezl a ani vteřinu se tu nenudili. Strávila jsem tu s nimi dalších 6 překrásných dní. Vlastně vypadá Dahab ještě o něco menší a je tu velmi vlídná atmosféra. Pokud chcete zažít úžasnou dovolenou a skutečně si odpočinout a zároveň nechcete ležet na pláži, ale něco podniknout, tohle je ideální místo. Můžete si udělat výlet na lodi s proskleným dnem a pozorovat korály, šnorchlovat či se potápět, surfovat i provozovat kiting. Pokud vás láká poušť, můžete se tam vydat džípem, zasurfovat si na dunách, popít výborný čaj v beduínské vesnici, případně si tu dát i velmi chutný oběd - pokud ovšem mocně nezaduje vítr a nenavane vám do něj kilo písku :-D. Pokud se vám nechce jet džípem, můžete vyrazit i na čtyřkolkách, případně velbloudech. Velbloudy jsem ještě nevyzkoušela, ale jistě je to velmi zajímavý zážitek. Džíp a čtyřkolky ostatně taky. Jak ale říkal náš řidič – užili jsme si i beduínskou masáž (pozadí od drncajícího auta). Každopádně jsme se velmi bavili. A pokud rádi fotíte, nebudete vědět co dřív.
Je skvělé, že se sem opět vrací turisté. A obvykle stále ti samí, protože Dahab je jedno z těch míst, kam okamžitě zapadnete a cítíte se tu jako doma. Obzvláště jsem si užívala to, že jsem mohla chodit oblékaná jako doma a docela jsem si tu i „pokecala“. Místní jsou velmi vstřícní a jen velmi málokdy se vám stane, že by vám něco „vnucovali“, jako je tomu na jiných místech. Ačkoli po útlumu turistů s tím několik lidí začalo, protože tržby zde byly velmi malé. Když se procházíte po ulici podél moře, najdete tu jednu restauraci vedle druhé. Jsou to vlastně spíš otevřené přístřešky a všechny s výhledem. Do několika z nich jsme zašli, ale většinu času jsme trávili v jediné s názvem Nemo. Jako u všech restaurací, i zde stojí někdo, kdo vás přivítá, případně pozve dovnitř. Tady to byl většinou spolumajitel Mohamed, my mu ale říkali Rambo – kvůli jeho postavě. Rambo je vysoký a jak napovídá jeho přezdívka, tak i svalnatý, je to ale hlavně jeho zářivý úsměv, přátelský smích a milý smysl pro humor, proč si ho zamilujete. Všichni se tu snaží, abyste se tu cítili jako doma a daří se jim to. Tu a tam vás překvapí nějakým slovíčkem z vašeho rodného jazyka. Na jídlo nečekáte dlouho a pití nosí téměř okamžitě. Oba majitelé stále procházejí a hovoří s hosty, kdokoli z personálu uvidí, že cokoli potřebujete, ihned přijde. Jídlo tu mají velmi dobré, ale nejvíc jsme si tohle místo zamilovali právě kvůli přístupu obou majitelů i personálu. Jeden ze zaměstnanců se jmenuje Karim a je hluchoněmý, stačí ale chvíle a víte naprosto přesně, jak se s ním domluvit. Dalším úžasným člověkem je Ahmed (shoda jmen). Tento Ahmed má tělo i tvář osmiletého chlapce, ale je mu dvacet dva. Má překrásné srdce, plachý úsměv a krásné oči. Je poměrně nesmělý. Není to snadné. Představte si, že dospějete, ale vaše duše zůstane v těle dítěte. A navíc se na vás spousta lidí dívá buď se soucitem nebo s vámi jednají jako s malým dítětem, ačkoli vědí, že jím nejsme. Tu a tam někdo pronese rádoby vtipnou poznámku, že by „šíša“ (vodní dýmka) není pro děti nebo něco podobného…
V Dahabu jsme potkali několik Kanaďanů, Poláků, Němců, Angličanů, ale nejvíc asi Rusů. Většina lidí, co znám, říká, že jsou Rusové hrozně hluční a vyžadují veškerou pozornost. Což je asi z velké části pravda, zároveň ale přináší poměrně zajímavé tržby… takže proč ne? Docela mě ale potěšilo, když jsem od několika lidí slyšela, že mají mezi Čechy výborné přátele a že nás považují za velmi přátelské a zábavné. (Možná až moc – Ahmed se mi hrozně chechtá, když mluvím česky. Říká, že náš jazyk je velmi jemný a že když chceme někomu vynadat, tak to vypadá, jako bychom ho zvali na kafe… No, ve srovnání s arabštinou to tak asi vypadá… ale stejně to ode mne „schytal“ :-D).
Přemýšlím, co se mi tu líbilo nejvíc, ale nedokážu se rozhodnout. Dny a večery jsme trávili povídáním, kreslením, psaním a tu a tam i „popracovali“. Zároveň jsme stihli i pár výletů, báječné procházky, výtečné jídlo, našli jsme tu pár přátel a užili si západy slunce i romantické chvíle na střeše s hvězdným nebem nad hlavou… Ať už jsme byli u Nema, ve vile, v poušti, v beduínském stanu či seděli na pláži u moře, každá vteřina stála za to. Napsala bych víc, ale popište nepopsatelné, zachyťte věčnost a nekonečnost takových okamžiků… Kousek mne v Dahabu zůstal… ale vím, že se sem vrátím. Doufám, že brzy.
A teď už vstříc novým dobrodružstvím. Zítra začíná projekt „Očistná síla Nilu“. Tak se na to půjdu vyspat. Mějte se všichni moc krásně,
M.