Co vlastně můžu udělat pro své dítě?
Za pár dní bude mému synovi jeden rok a já jsem už několik týdnů v takové „bilanční náladě“…. Uvědomila jsem si, kolik mýtů a falešných představ ode mne za tu dobu odpadlo… to, co zůstalo je mnohem krásnější a opravdovější než cokoli z toho, co jsem si kdy představovala. Nebudu to malovat na růžovo - někdy je to pořádně těžké a náročné, ale zdá se, že všechny ty obtíže tomu všemu přidávají „grády“…
Myslela jsem si, že být rodičem znamená věnovat dítěti maximální péči, starat se o něj, hlídat ho na každém kroku, chránit ho před nebezpečím, odstraňovat mu překážky a učit ho…
A jaká je realita?
- Ano, trávím s ním téměř veškerý čas a přeci to je především čas, kdy jsem víc „se sebou“ než kdykoli předtím. Když jsem s ním, jsem tam prostě najednou taky konečně plně já!
- Starat se? Starat se připomíná starosti, ale to nejsou starosti. Prostě zajišťuji Adámkovy základní potřeby, ale zajišťuji je zároveň i sobě. Jinak by to ani nešlo – kdybych dobře a dostatečně nejedla a nepila, neměla bych pro něj ani mlíko ani sílu. Kdybych sama nebyla v pohodě a spokojená, nebyl by ani on. A starosti? Když si budu dělat starosti o něj, jen je tím přivolám a vnesu do našeho společného bytí jen nervozitu a strach. Starosti jsou u nás tedy jen zcela výjimečným a krátkodobým hostem…
- Hlídat ho na každém kroku? To přeci není ani možné! A ničemu by to neprospělo. Samozřejmě jsem s ním v neustálém propojení a vnímám, kde se pohybuje a co dělá, ale zároveň mu dávám prostor pro vlastní zkoumání. Nemůžu s ním být celý život – dokud tu budu, může si ke mně přijít pro radu, objetí či pro pofoukání, ale je to jeho život, tak ho nechávám, aby jej žil… I za cenu, že si udělá pár boulí, odřenin a že si může pořádně natlouct.
- S tím souvisí i ta ochrana před nebezpečím. Neexistuje způsob, jak ho stoprocentně ochránit. To prostě není v lidských silách. A jsou věci, které si sem sám přišel vyzkoušet a já tedy nemůžu zasahovat do jeho svobodné volby. Vždycky bude něco, nad čím nebudu mít moc a kontrolu. Mohu mu ale dát důvěru, že si poradí se vším, co ho v životě potká a být mu v tom příkladem. Každý se v životě setkáváme s mnoha výzvami, mnohdy i nebezpečím. Pokud je sama budu zvládat v pohodě, sebevědomě a klidně, existuje velká pravděpodobnost, že je bude zvládat i on… A pokud se setká s něčím, na co ještě nebude připravený, jsem tu.
- Odstraňovat překážky? Jakmile začal lézt, prolezla jsem dům po čtyřech a odstranila z dosahu vše, co je možné vdechnout, rozbít nebo se o to pořezat. Zaslepila jsem elektrické zásuvky a poprosila dědečka o vrátka nad schody. To jsou ale jediné překážky, které smím odstraňovat a jen do té doby než bude dost velký na to, aby věděl, jak s takovými věcmi zacházet. Vše ostatní se učí překonávat sám – postupně, krok za krokem… a jde mu to skvěle. Když ho nechám, věřím, že si poradí s čímkoli…
- A učit ho? Ha! Zatím myslím naučil víc on mě. Nebo jsem se to naučila sama od té doby, co ve mně začal klíčit až do teď… Tuším, že Osho říkal: „Neučte své děti, co si mají myslet, ale jak mají myslet.“ Domnívám se, že není nutné ani jedno. Jsem jen pro to sdílet s ním svůj úhel pohledu a třeba i pohledy druhých, aby o ně obohatil ten svůj vlastní výhled… Děti spoustu věcí umí už když sem přijdou – spíš bychom si měli dát pozor, abychom je tyto věci neodnaučily – jako třeba radovat se, nepotlačovat své emoce a pocity, být plně v přítomnosti, milovat bez podmínek… A to, co neumí hned od začátku, to se dokáží naučit samy – pozorováním, zkoumáním a prostě tím, že si to vyzkoušejí…
A pokud je něco, co si pro své děti přejeme – jako třeba aby byly šťastné, sebevědomé, úspěšné, radostné, vyrovnané, aby uměly milovat druhé i sebe… pak je jen jeden způsob, jak jim s tím pomoci – tím, že to budeme sami umět a ŽÍT!!! Ne předstírat, ne o tom jen mluvit, ale opravdově a naplno to žít.
Je naopak něco, co nás trápí a co nechceme, aby naše děti nesly dál? Pak dostaneme šanci – alespoň jednu – znovu se toto trápení vrátí do našeho života, abychom ho zvládli a proměnili. Když se nám to povede, obrovsky se nám uleví – my můžeme jít dál a naše děti už tím procházet nemusí. Když se nám to nepovede, ta štafeta přejde na ně… A to se může snadno stát. Pokud toho ale nebude tolik, že by ho to zavalilo, pak už teď vím, že to Adam zvládne – se stejnou lehkostí, jako vyřešil dosud všechno… Je to úžasná bytost. Každá nová generace je silnější, odolnější a dokáže víc než ta předcházející… To je naprosto přirozený proces.
A tak už se o něj nebojím. Myslím, že kromě času a dočasného naplňování základních potřeb, jsou jen tři věci, které mu mohu dát:
- naprostou důvěru, že dokáže cokoli si bude přát
- podporu, když oni bude stát
- a hlavně lásku… Lásku, která nebude nic vyžadovat zpět. Lásku, která ho nebude ani omezovat ani si jej uzurpovat. Lásku, která bude poskytovat zázemí, ale zároveň mu ponechá naprostou svobodu a možnost jednoho dne odejít…
Netvrdím, že je to vždy snadné. Je to ale nejvíc, co můžeme pro své děti udělat. A zároveň tak i pro sebe.
A tyto tři věci bychom měli dát všem, které milujeme – a v první řadě sami sobě…
Pro www.posvatnesrdce.cz a www.laskyplne.cz Marie Kuchařová.