Co to?
Milovaná Posvátná Srdce,
píšete mi, že mám několika denní odmlku a co že se to děje... No děje se, děje - velmi mnoho. Sami to jistě vnímáte. Už několik týdnů mám jen velmi omezený přístup k internetu, což se ukázalo jako skutečné požehnání, a nyní se to jaksi ještě prohloubilo. Mám nastřádáno několik channelingů a článků, které jsem si chtěla přečíst a pak je třeba přidat na stránky, ale vůbec k nim "nesmím". Chtěla jsem přidat alespoň pár pozvánek na akce, které se konají zítra 28.10. nebo později - 11.11. atp., ale zase to nejde. O tom, že bych vytvořila článek nemůže být ani řeč. Prostě se věci dějí a procházejí a tak jsem jen ve svém středu a pozoruji. Užívám si každý den a každý okamžik. Občas něco zabolí, slzička ukápne a jindy se směju a nejde to zastavit. Nehodnotím, plynu. A jediné "prohlášení", které jsem schopna "vydat" je to, že není naprosto možné cokoli prohlásit. Kdybych třeba řekla, že je listí na stromě oranžové, jistě ve vteřině změní svou barvu. Nic NENÍ a vše JE. V momentě, kdy si o něčem pomyslím, že je to pravda, v tu chvíli se objeví pravda naprosto opačná...
Mám pocit, že smyslem toho všeho je, abychom byli opravdu sami sebou v nejčistší podobě - neovlivnění, čistí. Pustili jsme se máminy ruky a zkoušíme první krůčky. Máma (Bůh, Matka Země, andělé, průvodci) je stále nablízku a tak není čeho se bát. Potřebujeme ty kroky ale udělat. Každý sám za sebe. Proto nečtu ani nepíšu. Jsem.
Chtěla jsem se podívat na jedno video na FB s názvem 28.10.2011 Nejdůležitější den v historii lidstva, ale po třech vteřinách se mi úplně vypnulo vnímání a naskočilo až při poslední větě, tak uvedu alespoň ji: "Zítra vykroč směrem k Bohu a nic neber s sebou." A přesně tak to cítím. Jsme tu teď každý sám za sebe. Se vším, co jsme se naučili, posbírali i pustili, jsme takoví jací jsme a v naprosté nahotě předstupujeme před Boha, Univerzum... s dětskou důvěrou, nekonečnou láskou a pokorou. Bez očekávání, bez domněnek, předsudků - bez jakékoli zátěže. Jdeme každý sám za sebe, ale naši milovaní jdou vedle nás. Co bude, co přijde - nikdo to skutečně neví. A je nesmírně osvobozující to neřešit. Prostě předstoupit a jen být a nechat volně přijít či odejít cokoli a dát i prostor pro to, že se nemusí stát vůbec nic. Nic NEMUSÍ být a MůŽE být cokoli. Je to JEDNO.
Tak tohle se teď děje u mně, ve mně a kolem mě. Můžete to mít stejné, podobné nebo úplně jiné a stále je to (jsme) JEDNO.
S Láskou
Vaše Posvátné Srdce M.