Březen - Přijetí vlastní síly
Když se tak podívám zpětně na leden, únor i právě probíhající březen, tak to je vůbec „síla“!!! :-D Jak jsme si tuhle říkaly na meditaci s kamarádkami – všechno, čím procházíme, jsme si naplánovali „tam nahoře“ a mnohdy jsme říkali: „Ještě, ještě. Nalož mi víc.“ A teď, když jsme tady dole, musím říct: „Byli jsme pěkně naivní!!!“ Ale co, pořád ještě máme možnost si to rozmyslet, ale snad to nebude potřeba. Jsme přece tak stateční! A mnohem silnější, než si myslíme.
Téma z každého měsíce se přenáší i do dalšího a ještě se k tomu vždy něco přidává, takže rekapitulujme – leden byl o Očistě, únor o Pokoře a březen je tedy o Přijetí vlastní síly.
V uplynulých letech jsme opustili mnoho. Pustili jsme své staré představy, mnohdy i práci, vztahy, veškeré „jistoty“ a odházeli neskutečnou hromadu balastu, abychom našli sami sebe. Začali jsme si sami sebe prohlížet v novém světle a v původní kráse a hledali své vyjádření a uplatnění. Začali jsme se více řídit svým srdcem a svou duší a říkali si, že teď už bude všechno OK, vždyť přece posloucháme své vnitřní vedení a tak to přeci musí jít samo. Začali jsme nacházet pevnou půdu pod nohama a pomalu si sedat do nových kolejí. A pak najednou letošní rok, jako by nás opět vytáhl z těchto nových kolejí, jakoby nám někdo cuknul tou půdou, jakoby se zem zatřásla a přes nás převalilo tsunami. Nikde nic – žádná jistota. Ani ty „čisté“ věci – nic. A co teď? Vracely se nám staré zkoušky, staré pocity, staré strachy jen snad s ještě větší razancí a mnohdy jsme měli chuť s tím praštit. Tohle už ale nejsou jen zkoušky, to už je „naostro“. Nevím, co bude příště, nevím za jak dlouho a jestli to skončí. Vím jen jedno – existuje jen jedna cesta. Vpřed. Opět se pustit – všeho, i toho nového. Opravdu na ničem nelpět.
V uplynulých dnech jsem řešila něco hodně osobního a navalilo se na mě opravdu hodně obav – takové to „co kdyby“ a hlavička mlela a mlela a mlela. Nechala jsem jí. Ne aby mě ovládala, ale musela jsem jí dát prostor. A když se krásně vypovídala, naladila jsem se na své srdce a tělo a zapředla takový mnohovrstevnatý dialog – nechala jsem všechny své části, ať si to vyříkají. Mám to takhle nastavené. Neexistuje, aby některá moje část (i kdyby to mělo být srdce) převážila nebo aby většina přehlasovala zbytek. Prostě vedeme vyjednávání tak dlouho, dokud to komplet celé mé bytí nevezme za své a není o tom úplně přesvědčeno. Závěrečné fáze obvykle probíhají na nevědomé úrovni. Vyjednávání se tedy chýlí k úspěšnému konci. Vše opět dostává smysl, energie přibývá. Minulý týden byl velmi vyčerpávající a proto jsem nebyla schopná dělat vůbec nic. Od pondělka se ale opět vzpamatovávám a jak se tak blíží jarní rovnodennost, probouzí se i mé bytí. Přichází jaro a to i do mě.
Vlastně jsem si svou sílu už vyzkoušela na poměrně vysoké úrovni – při své Egyptské cestě. Bylo to fantastické – doporučuji občas takhle vycestovat – máte klid a všechen čas světa. Pak jsem si to ale musela stáhnout i sem. Do „běžného“ života. Už bez asistence, sama. A tak teď propojuji Egypt a tamní energii a zkušenosti se svojí domovinou. Je to jako most nebo jako tlusté lano v energetickém předivu (silný prut v energetické mřížce). Tak jako jsem byla na podzim propojená s energií Avalonu, teď se přidala energie Starověkého i novodobého Egypta. A doufám, že již zůstanou. Je to velmi zajímavá a silná trojkombinace...
O tom, co jsem se během své cesty naučila, jsem již psala. Teď bych to chtěla ještě rozšířit:
- Kdysi jsem byla plně chycená v tradiční představě (iluzi) o životě a ponořená do hmoty a svých „problémů“. Pak jsem se učila na život dívat jinýma očima, odkrýt, co bylo skryto, a naučit se tak trochu i poletovat. Někdy víc a někdy míň. No a teď mám pocit, že se vznáším a zároveň mám kořeny zapuštěné v Zemi. Je to pocit spirituální bytosti ve fyzickém světě. Už to není oddělené. Propojilo se to a je to naprosto úžasné. Svět je najednou kompletní. Mizí hranice a kategorizace na dobré a zlé, světlo a tmu, černou a bílou, vše je jedinou spojenou energií... Mizí minulost a budoucnost, existuje jen přítomnost. Dokážete naprosto cokoli. Ještě to musím trochu stabilizovat, občas se lehce vychýlím, ale už je to docela blízko.
- Všude je mnoho příležitostí v podobě takových lehkých bublin a bublinek (i když byl možná teď trošičku útlum, ale opět se to vrací) a je jen na nás, které se chopíme. Zároveň mám ale pocit, že tu a tam příležitostí přijíždějí v podobě vlaku a ten má co nevidět odjet a tak musíme reagovat rychle – naskočíme? Pokud ne, pak odjede a už se nevrátí. Jasně, že přijede další, ale už má jiné složení „pasažérů“ i jiného strojvedoucího a obvykle i jinou cílovou stanici. Což ale může být taky super. Ten následující vlak může být dokonce i lepší řešení, ale to víme jen my sami. A pokud se pro něj rozhodneme, bezva! Blbý je, když zůstaneme stát na věky věků na perónu a bojíme se vybrat si vlak. Vyberte si, nebojte se. Jak říká kamarádka Evička – neexistuje špatné rozhodnutí. A s tím souvisí ještě jedna věc:
- Někdy jste postaveni před rozhodnutí: varianta č. 1 nebo č.2? Jednička je vize, kterou jste dlouhou dobu nesli v sobě, Dvojka je to, co vám náhle rozbušilo srdce a co vám nejspíš totálně převrátí život naruby, ale je to tady, je to teď a je vám v tom úžasně, jenže musíte pustit tu Jedničku... Nastává čas volby – musíte si vybrat, o co nepřijdete... Já si vybrala Dvojku. A víte co? Zjistila jsem, že nejenže ani zdaleka není druhořadá, ale je velmi pravděpodobné, že z velké části, ne-li zcela, obsahuje Jedničku a ještě k tomu něco navíc – jen má prostě jiný tvar! Nemůžu zaručit, že to tak funguje vždy, ale život tak občas překvapí. Nesmíte do toho jít ale s tím očekáváním, že to proběhne právě takhle. A hlavně - Dvojka je sama o sobě plnohodnotná. I bez té Jedničky.... Dává to smysl? Snad ano.
No a teď se podívejme na březen skrze mandalku a povídání od Lenky Chudějové (www.mandalysposelstvim.cz):
Jako Slunce má neskutečnou energii a sílu, stejně tak i my máme neskutečný potenciál. Pojďme se s ním spojit... Otevírají se nám nové obzory, které nemají konce. Dokážeme mnohem víc, než si sami vůbec dovolíme připustit, a víc, než dokážeme přijmout. Vlastní síla nám dává odvahu jít za svými sny, touhami i přáními. Možná je tato síla právě ta naše esence, která se skrývá hluboko uvnitř nás a vystoupí, jen když je třeba. V té chvíli stojíme, vědomí si vlastní hodnoty, s odvahou a srdcem otevřeným. Jdeme za tím, co je pro nás nejdůležitější, abychom došli svého naplnění.
Když se tak dívám na ten obrázek, připomíná mi to meditaci u Mirky, kdy jsme v sobě hledaly potenciál lunární a sluneční bohyně. Žena na obrázku dovolila svému ženskému aspektu plně rozkvést – první a druhou čakru má otevřenou přijímání, již v nich nenese obavy, ale lehkost motýla – její děloha je připravena přijmout nový život. Zároveň je plně aktivní její srdce – připravené tvořit a dávat lásku – sobě i druhým. Její srdce se spojuje s první a druhou čakrou – a místem jejich splynutí je solar plexus – centrum jejího krásného a zářivého já. Když se oba tyto aspekty propojí, pak jejich společná síla vystoupá nahoru a korunní čakrou vytryskne a ozáří celý svět. Tato žena má za sebou něco, co vnímám jednak jako její vlastní záři, ale i jakési kormidlo – dokáže již pevně kormidlovat svůj život – s lehkostí a přirozeností vstříc svým cílům a snům. Cesta, která ji čeká, je pestrá – má všechny barvy duhy, která ji obtáčí... aby však tato barevná škála byla úplná, je třeba opět propojit oba obrázky – pozitiv a negativ. Teprve spojené jsou kompletní.
Tak tedy mnoho síly na vaší duhové cestě.
Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová