Bohemie - bohem vyvolená Země, příběh o původu Čechů
Praotec Čech se řadí mezi bájné heroje, kteří měli vyvinuty vyšší duchovní složky než obyčejný člověk, byli to vůdcové národa seslaní shůry, kteří se vtělovali do určitého člověka, zasvěcenci, jakým byl napři Mojžíš.
Zachovala se poutavá legenda v německy psané knize nejmenovaného autora. Píše se v ní. „Bylo to dávno, v době, kdy český kmen žil ještě ve staré slovanské domovině. Tehdy povolali bohové za vůdce kmene dva bratry, kteří byli milováni svým lidem jako otcové a uctívání jako knížata: Čecha a Lecha. Lech bděl nad plněním příkazů svého bratra a dohlížel na pokoj a řád. Čech přijal od Boha rozkaz: “Vyveď národ ze své domoviny a veď ho do nové země, kterou ti ukazuji!“
Velekněz Čech se po tři noci ukrýval před zraky druhých a o samotě rozmlouval s Bohy. Lidu, který jej netrpělivě očekával, pravil Lech: „Upokojte se, Čech dlí ve starostech o vás, své děti, bohové osudu vznášejí se kolem něho, kniha předurčení leží otevřená před ním. Přijde brzy a zjeví vám vůli Bohů.“
Konečně se Čech objevil, oděn dlouhým bílým rouchem - znamením zasvěcence - na stupních obětního oltáře, na němž do výše hořel jasný plamen stravující zvolna hlavu býka. V pravici měl Čech žitný klas a doprovázeli jej kněží i věštci. V hlubokém tichu začal mluvit.
„Bohové, kteří bdí nad osudy národů, zvěstují vám skrze mne, svého služebníka, slávu a požehnání. Tam, směrem k půlnoci, tak pravila jejich posvátná ústa, leží úrodná země, nové bydliště tvého lidu, požehnaná zlatem Světla, drahými kameny a vším potřebným. V pokojných hájích se tam procházejí bohyně požehnání. Tam putujte, vyvolení!“
A Čech pokračoval: „To zaznívalo z trůnu nesmrtelných, zatímco jsem trval v pohřížení. Povznesen nad všechno tělesné bytí, cítil jsem se jen duchem. Nevyslovitelně líbezná hudba následovala po slovech mluvícího božství.
Čech umlkl, poklonil se třikrát před oltářem a přinesl bohu národa obět. Lidi stáli tiše, sotva si troufli dýchat. Mnohým se zdálo, že vidí obličej Čechův zářit jako vycházející Slunce. Jiní tvrdili, že Čech zatímco mluvil, byl pozvednut do výše éternými postavami, jiní zase ujišťovali, že z jeho těla vycházela zář podobná purpuru červánků.
„Tak nám stará zapomenutá legenda líčí zcela správně prvopočátek našich dějin, kdy některé ze starých slovanských kmenů byly vyvoleny, aby se rozloučily se starou domovinou a táhly do nové země. Aby tam prošly novými stavy vývoje a převzaly nové úkoly. Stalo se to řízením božských duchů, kteří vedli vývoj lidstva, v jejichž službách se Čech, bytostí národního ducha inspirovaný, stal vůdcem českého národa. Tehdy se narodil národ.“
Čech byl do božských tajemství zasvěcený veleduch, podobně jak Mojžíš. Byly mu oddány všechny zemské síly.
Čech se však ještě necítil hoden vznešeného duchovního rozkazu a znovu se na tři dny tři noci skryl v nejtajnější komnatě tvrze, aby prosil bohy o pomoc a čerpal moudrost, již vyžaduje toto nejvyšší poslání.
Když tří noci stál na nebi úplněk, přišla bouře a vichr. Blesk následoval za bleskem. Nebesa hořela a země se chvěla. Věštci předpovídali důležité události. Pojednou stál Čech uprostřed lidu. Bouře umlkala. V tiché nádheře zprostřed třpytících se hvězd svítil zase úplněk.
Čech promluvil: „Slovanští mužové! V této půlnoční hodině v níž nesmrtelní Bohové kolem nás se vznášejí a každá tajná moc je v činnosti, slyšte, co jsem nalezl v knize osudu. Tam odkud vystupoval úplněk, tam vám připravují Nesmrtelní vaše bydliště. Poručili mi, abych Vás tam dovedl. Vzhůru, opouštíme tuto zemi!“
A Čech přísahal lidu před tváří nesmrtelných bohů:“Chci být a zůstat vyšším vůdcem, přítelem a rádcem, budu se o vás starat až do posledního dechu, ano, ještě až za hrob a v zásvětí. Nikdy, mužové, Čech se od vás neodloučí. I tenkráte, až mé tělo se rozpadne, bude můj duch ještě zastiňovat Slovany, vést je a chránit…“
Když jitřenka zvěstovala příchod Slunce, zdvihl se lid a tažení počalo. Na bílem koni jen vepředu Čech, vedle něho Lech před nimi nesl hlasatel žlutý prapor s černým orlem na bílém poli jako původní znak Slovanů.
Badatel Jiří Vymetal Jičínský dospěl k závěru, že praotec Čech vystoupil na Říp 23. dubna 480. Říp nebyl místem náhodným. Lidé tehdy vnímali krajinu jinak. Vnímali silové proudy, působení místa. To bylo pro ně určující a prvotní. Říp byl skutečně silové místo, kde člověk může dosahovat změněných stavů vědomí a duchovně se rozvíjet. Již v dobách prvotního moře vystupoval jako vysoká kuželovitá hora nad vodami, v době ledové se vysoce tyčil nad ledovci.
Slovo Říp je podle Dalimila odvozen od „zření“. Kosmas nazývá Čechy „Boemem“, čímž někdo dokládá, že Čech a jeho družina byli Bójové (Keltové), kteří přišli do české kotliny, zatímco jiní mají za to, že je tím řečeno, že to byli Bohové - vyvolení. Boemus má podle posledních být Bohem vyvolený, stejně jako celá Bohemia.
Radomil Hradil: Mystérium českých dějin od Praotce Čecha po sv. Václava - úryvky
Převzato z www.cestyksobe.cz