Až "na dřeň"
Ráda bych se s vámi (pokud možno v krátkosti) podělila o to, čím jsem v nedávné době buď sama procházela nebo jsem pozorovala ve svém blízkém i vzdálenějším "okolí"...
Pozorovala jsem to už delší dobu, přicházelo to pozvolna, ale plně jsem si uvědomila o co jde, až když mne samotnou to vtáhlo poměrně hluboko.
Objevily se nové způsoby, jak nás udržet nebo zpět vtáhnout do Duality a do pozice boje. Způsoby jsou to poměrně rafinované a bohužel i účinné. Jelikož ale věřím, že vše, co se děje, děje se v zájmu vyššího dobra, pak pevně věřím, že na konci těchto zkoušek vyjdeme silnější a vyrovnanější. Pokud to tak nemáte, radujte se! Pokud ano, mohla by vám pomoci následující slova. A pokud ne, opět nic zvláštního – neexistuje jedno univerzální řešení a i podobné zkoušky mohou mít rozdílná řešení.
O co tedy jde? Děje se (zdá se) několik věcí paralelně:
1) „Ztráta pevné půdy pod nohama.“ V uplynulých letech jsme průběžně pouštěli a uvolňovali své vztahy ke všemu a všem, vzájemně se učili svobodě a lásce bez podmínek. Přesto i nadále zůstávají (nebo naopak nově přicházejí) věci, cesty, poslání nebo lidé, se kterými se cítíme spjati, spřízněni a náš vztah k nim se posílil. Zkouška, která tedy probíhá v těchto případech, spočívá v tom, že nám je toto (něco nebo vše) náhle odebráno nebo se to otočí proti nám... My znejistíme, vybočíme z cesty nebo ztratíme rovnováhu... To nemusí být nutně špatně. (Aspoň si „přešlápneme“… ;-) ). Jen je důležité si to opět po čase uvědomit a podle toho k tomu přistupovat. To však neznamená, že se máme okamžitě hnát za tím, co nám bylo sebráno, začít dupat nebo co já vím co ještě. (Což ovšem může být prvotní reakce.) V první chvíli se raději zahleďme dovnitř sebe a zjistěme, jestli je to pro nás opravdu to "pravé" nebo jestli už třeba není na čase jít dál... i tady může nastat zkouška, protože občas s námi i naše Vyšší já "zalaškuje" a dává nám odpovědi, které nás dále vykolejují. (Lidově nám „kecá“, ale z lásky a pro naše dobro.) Proto je důležité být naprosto upřímní sami k sobě a hledět do nejhlubšího nitra. Další otázkou, která by měla následovat, je: "Jaký je můj vztah k dané záležitosti / osobě? Nelpím na ní příliš? Nesvazuji ji?" Pokud ano, je důležité toto opět uvolnit a pouze vnitřně vyjádřit svou lásku, ale už skutečně bez podmínek a pak vyčkat – a může to trvat i docela dlouho než se něco začne dít. Pokud se i nadále vzdaluje a zcela odejde, je to v pořádku a přijměme to. Nevíme, proč se tak stalo, ale věřme, že je to pro nejlepší dobro nás obou. Možná se vrátí, možná ne. Pokud ji milujeme, je navždy naší součástí. A pak může nastat ještě jedna alternativa - my zjistíme, že celé to "mizení" a vzdalování byla jen iluze a že je vše, jako dřív, možná ještě silnější... V obou případech máme důvod k oslavě, protože jsme prošli!!!
2) Zesilování hry na "dobro" a "zlo". Také jste si všimli, kolik se toho teď vyrojilo? Mne třeba vykolejilo povinné dětské očkování a komentář pana navrhovatele. A několik lidí kolem mne - není důležité proč. Důležité je, jak se to stalo. Dotklo se to totiž vždy někoho, kdo je mi velmi blízký a na kom mi záleží - v případě očkování mého nenarozeného miminka, takže jsem automaticky nastoupila jako matka lvice a patřičně si zařvala... Ale takových záležitostí je mnoho. Může se jednat o vyprovokované nepokoje, nesmyslné zákony nebo takovou poměrně komickou hru "pitomí neschopní zlí doktoři x zodpovědní pacienti (matky)", která z druhé strany zase vypadá jako "informovaní zkušení zodpovědní lékaři x zpitomělí pacienti a hysterické nezodpovědné matky". Nebo se může jmenovat "ACTA x ANONYMOUS". Je to jedno. Všechno to má společný základ. Na obou stranách jsou lidé, kteří to myslí dobře a jednají buď podle svých dlouhodobých zkušeností nebo pocitů - i kdyby jich tam bylo jen pár, na každé straně se takoví najdou. Fígl je v tom, že většinou vidíme jen tu svojí stranu. Tuhle hru se mi podařilo pochopit právě u posledně jmenované. Vznikla totiž skupina, která má ve svém základu samé dobré úmysly - bránit lidi proti těm zlým a špatným, proti omezování svobody a bůhví čemu ještě. A věřím, že to tak opravdu myslí a cítí, takže to v žádném případě nesoudím. A možná jsou i blíž pravdě než já… Kdo ví? Ráda bych vám ale řekla, co cítím, když to sleduji. Samozřejmě se mi nelíbí jakékoli odebírání práv apod. a jsem ráda, že má internet podobu jakou má, včetně všech jeho výhod. Přesto mě pořád něco táhlo pryč od celé této záležitosti a teď už vím i proč. (Jen ještě podotýkám, že jsem celou záležitost nesledovala nijak detailně, ale jen tak co mi tak přišlo pod nos...) Hned první mě zarazila ta maska jako jejich poznávací znamení. Říkám si - proč maska (notabene tak ošklivá a divná)? Proč bychom se měli schovávat za nějaké masky? To snad už ne! Připomíná mi to, jak mě před pár měsíci kdosi varoval, ať jsem opatrná ve svém sdílení, ale proč? Pokud říkám a jednám upřímně podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a svého srdce, proč bych měla být opatrná? Čeho se mám bát? Pravdy? Nebo snad nepochopení? Pravdu ale říkám kvůli sobě ne kvůli druhým... No ale zpět k naší "hře". Další, co mě zarazilo byla slova typu: "boj, válka apod." Ve jménu spravedlnosti pochopitelně... A proč? No protože ONI jsou přece ti zlí a MY ti dobří a tak je musíme ztrestat, nejlépe podle přísloví "oko za oko, zub za zub"... Ale to jsme zase tam, kde jsme byli!!! A hlavně proč? Podívejme se na to z druhé stránky. Dobře, možná je to záminka, ale ruku na srdce - autorská práva mají také svou váhu. Když něco vytvoříme a nedáme to volně k dispozici třeba proto, že nás to stálo spoustu úsilí a také peněz a my bychom je rádi dostali zpět, ale někdo přijde a sebere nám to a ani nepoděkuje, také asi nebudeme nadšení... Další věc a ta je podstatnější - jaké omezování osobní svobody? Naší vnitřní svobodu nám přeci nikdo vzít nemůže. Mohou vypnout nebo omezit internet a asi to bude nepříjemné - věřte mi, že pro mne dvojnásob, když je to jediný způsob, jak mohu momentálně fyzicky komunikovat se svým partnerem, ale neznamená to, že mi někdo sebral svobodu nebo dokonce zničil náš vztah! A tak mám pocit, že tento "ideál" (Anonymous), jak jsem to nedávno četla kdesi v titulcích, není zas až takový ideál. Jen chytrý způsob, jak nás udržet „ve hře“. Jak ale říkám, záleží to na každém z nás a na našem vlastním cítění. Takhle to vnímám já. Připadá mi to jako způsob, jak nás udržet oddělené. Dělení na „dobré“ a „zlé“ - na „my“ a „oni“ - „světlé“ a „temné“. Bůh je ale přeci v nás všech! A pokud už věříte na světlo a temnotu, hru MY versus ONI (ilumináti, zlí politici nebo zlý kdokoli) – a já to respektuji - pak vězte, že v momentě, kdy vyjdeme do boje proti NIM, kdy se začneme rozčilovat a zabývat se vším, co nám ONI předhodí, pak jednoznačně vedou a MY jim v tom pomáháme. Pokud je jejich úkolem či svobodnou volbou nás vykolejit a vtáhnout do hry, pak rozhodně vítězí…
3) Další velmi podobnou alternativou je „zlo“ implantované do věcí, potravin apod. Jedna věc je vybírat si jídlo, ke kterému naše tělo inklinuje, které nám prospívá a pomáhá nám zesílit vibrace. Druhá věc je bát se už téměř všeho. Ano, v jídle i v nápojích je mnoho chemikálií a pokud to jde, vybírám si co „nejčistší“ zdroje. Pokud to ovšem nejde, nepanikařím. Nevěřím, že by jeden druh potravin mohl snížit naše vibrace, protože silnější vždy pozvedá slabšího – to je základní princip. Co se však děje je to, že se opět rojí všemožné zprávy o tom, jaké zlo je ukryto v tomhle, tamtom a támhletom… A že to tak opravdu cítíme? No pochopitelně, protože jsme tomu uvěřili a přijali to za vlastní. Takže nebojme se. Pokud naše tělo vyžaduje maso, dejme si ho. Že by hlava a vnitřní já rádi přešli na pránickou stravu? Proč ne... Ale berme ohled i na naše tělo a jeho potřeby. Každý krok s ním pečlivě zkonzultujme. Ono potřebuje svůj čas. A pokud mu to nebude dělat dobře, nenuťme ho do toho. Spíš naslouchejme jeho moudrosti. I naše tělo má svou moudrost a jakou! A samo si pozná, co mu udělá dobře. To moje třeba samo přechází z masité stravy na více ovocnou (zelenina mu teď nedělá dobře!!!) a těstovinovou, ale občas potřebuje i to maso. A ono už si v regálu pozná „to své“. Takže co tímto odstavcem chci říct – neodsuzujme jeden typ stravování a hlavně nepanikařme. V momentě kdy už se téměř bojíme do čehokoli kousnout jsme opět přistoupili na onu hru a navíc se tímto oddělujeme i od života a od svého úkolu – přinést změnu krok za krokem, přijetím současné situace a teprve následné změny. Není dobré z bodu nula skočit na konec. To by nebylo k ničemu. Hezky krok za krokem přineseme trvalou změnu… Je dobré sledovat, co která potravina obsahuje a přemýšlet než něco koupíme nebo sníme, ale důvěřujme svému tělu a svému instinktu… Nepřebírejme automaticky co nám kdo kde napsal nebo řekl. – P.S.: tohle má ještě jednu „vtipnou pointu“. Před chvílí se přiřítil můj rozlícený tatínek, že v televizi říkali, že europoslanci zakázali psát na potraviny jejich složení!!! No a co? Buď to můžeme brát jako útok a další nepřízeň a nebo jako takové cvičení. Něco jako hru na slepou bábu. Schválně, jestli tuhle berličku v podobě etiket ještě potřebujeme nebo jestli už si instinktivně umíme vybrat…!?!
4) Apokalyptické scénáře. Před pár hodinami jsem na FB našla hned několik takových. A šíří se i ze „spřátelených webů“. Tajemná hučení po celé planetě, podivné paprsky vycházející z pyramid apod. Podle některých bezesporu znamení konce světa. O tom, že se Země ozývá víme. Že se pyramidy aktivují víme taky (i já o tom myslím před pár měsíci psala). Když se však spojím s pyramidami v Gíze, se Sfingou či s egyptskými chrámy, pak hovoří o něčem zcela jiném… Ale dobře, pojďme si zahrát hru, že věříme v to, že je to konec světa – jenom na chvilku. Zeptejme se sami sebe: „Co uděláme?“ Začneme ječet, vyvádět a jinak vyšilovat? Nebo se zvedneme, vypneme počítač a půjdeme se projít – dívat se na hvězdy nebo slunce, stromy, sníh...? Nebudeme raději lépe a hlouběji dýchat? Nezačneme si více užívat život? Nepůjdeme k našim milovaným a neřekneme jim, jak moc je máme rádi? Nedočteme už si konečně tu knížku? Pokud zvolíme tu druhou variantu, pak jsme vyhráli hlavní cenu – život na plno. I kdyby přišlo nevím co, pak můžeme říct, že jsme alespoň nějakou dobu na plno žili. A to za to stojí ne? A pokud na zkázu světa nevěříme? Udělejme totéž!
Tyto dny jsou poměrně náročné – alespoň já je tak prožívám. Dokud jsem se nechávala strhávat těmito událostmi a vlivy (mimochodem oceňuji pečlivost přípravy těchto „programů“ a „systémů“, tvůrci-pokušitelé odvedli skvělou práci!!!), čím dál silněji ze mě unikala energie, já si připadala slabá a manipulovatelná. Ztrácela jsem spojení s ostatními, Bohem i sama sebou. Až jsem se z toho doslova „posadila na zadek“. Tedy vlastně spíš padla na záda a břinkla se hlavou o led. Skoro jsem nemohla chodit, dva dny mě bolel krk a hlava a domů jsem šla v slzách, v šoku a vyděšená co mimčo… Teď je to ale pryč a já to oslavuji. O to víc a raději se soustředím právě na tyto chvíle. Chystám výbavičku, uklízím a čistím dům i svoje tělo (i zevnitř). Vylepšuji si kondici a hodiny a hodiny zpívám, tancuju a povídám si s miminkem. Vařím nám báječné čajíčky nebo jednoduchá jídla. S radostí se dívám na podnětné filmy, překládám Hammock-webovky i channellingy... A ať už pracuji nebo odpočívám, vždycky to dělám s radostí, protože to dělám ve chvíli, kdy to tak cítím, kdy na to mám náladu a protože to dělám soustředěně a naplno. Vřele doporučuji!!! Zkoušky to byly náročné, ale zajímavé a opět osekaly všechno nepotřebné - a to "AŽ NA DŘEŇ". Díky tomu všemu ale můžu říct, že pro tuto chvíli – TADY a TEĎ – jsem zpět!!!
S láskou a radostí,
M.
Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová