Svoboda žít tak, jak chci a jak to právě teď cítím
Svoboda žít tak, jak chci a jak to právě teď cítím
Opět uplynula delší doba od posledního mého článku. Částečně proto, že jsem potřebovala směrovat energii do jiných oblastí, ale vlastně i proto, že tak nějak nebylo o čem psát. Teprve nedávno mě začalo provokovat nebo inspirovat jedno téma…
Občas nechápavě kroutím hlavou. Vzpomínám si, že jsme si na počátku cesty občas stěžovali na to, jak je hrozné, že nás ostatní nutí do různých rolí, jak se nás snaží zformovat do určité podoby, že nás nechápou… cítili jsme se jiní a chtěli jsme to nějakým způsobem projevit. Někdo zpřetrhal veškeré vazby, zcela změnil svůj život a začal žít od nuly. Někdo svou odlišnost vyjadřoval všemi možnými prostředky – veřejnými prohlášeními, stylem oblékání, života… každý po svém. Teď se ale rozhlížím a nestačím se divit. Najednou se to všude hemží poučkami, jak bychom měli žít. A to ne od „nechápavých materialistů“, ale od „duchovních lidí“ (tohle dělení už dávno neplatí, občas to vypadá, že si mnozí prohodili role, jen si toho nestihli všimnout). Všude se to hemží archetypy a touhou něco napravovat, měnit, léčit a co já vím co ještě. Ale proč? Ukazovali jsme na druhé, že nedokáží žít svobodně, že se neustále za něčím ženou (majetkem, dokonalými vztahy) ve snaze dosáhnout štěstí. Ale všimli jste si, kolik se stále ještě objevuje článků typu „musíme uzdravit to, abychom mohli ono“? „Musíš se chovat takto, abys byla pravou ženou; ty musíš dělat to, abys byl tím pravým mužem. Musíš jít tudy a tamtudy. Podívej se, jak to existovalo po celé věky. Nemůžeš být šťastný/šťastná, dokud to nebude takhle. Rodina musí vypadat přesně takto, aby byla úplná. Pokud netoužíš po (partnerském) vztahu, něco nemáš uzdravené, něco popíráš. Mužský princip vede, ženský přijímá… Opravdová žena bohyně musí nosit sukně a musí si je oblékat tímto způsobem, tím druhým jí to bere energii… Toto je jediný správný způsob, jak jíst, jak dýchat, jak žít… Jinak to děláš blbě.“ Propánajána proč? Připomíná mi to statistiky – pokud dítě postrádá to nebo ono v dětství, bude mít s největší pravděpodobností zpackaný život. A tak se neustále snažíme něco vyřešit, napravit, uzdravit, vyčistit. Ale kde v tom zůstal ten původní záměr? Kde je svoboda? A ptám se – kde v tom je sebeláska a sebeúcta? Případně láska a úcta ke svobodné volbě druhých?
A tak se zase za něčím ženeme. Myslíme si, že když budeme dělat všechno správně, pak na nás tam kdesi čeká odměna – v podobě dokonalého vztahu a dokonalé nirvány. Nebo alespoň uzdravené bolesti. Jenže takhle život nefunguje. A musím říct „zaplaťpánbůh“. Víte, co by to bylo za nudu? Pokud by existoval jeden způsob, jak žít šťastný, spokojený a naplněný život a my jej všichni žili přesně takto, k čemu by to bylo? Neskutečná nuda. Proč se neustále snažíme něco napravovat? Proč se snažíme vytvářet přesně ty správné situace, ty správné postoje a ty správné rodinné či jiné svazky? A proč se neustále snažíme napravit minulost? Vždyť přece ty věci, které třeba vnímáme jako největší bolesti, chyby a křivdy, z nás udělaly lidi, kterými teď jsme! Nelíbí se vám to, kým jste? Tak jak to změníte – ale teď? Proč pořád hledat odpovědi v minulosti? Proč neustále hledat viníky – ať už mimo sebe nebo v sobě? Staňte se tím, kým chcete být, ale právě teď. Máte bolest, kterou považujete za nevyléčitelnou? Tak ji nechte být. Berte ji jako kamarádku, která si neustále stěžuje. Jen jí nenechte, aby vám kecala do každé vteřiny vašeho života. Ukažte jí, že život je fajn. Posaďte ji na zadní sedadlo. Když hodně hlasitě úpí, dovolte jí vyplakat, ale nenechte jí řídit celý svůj život! – Nebo nechte, abych vám zase pro změnu neříkala já, co máte dělat. ;-) Je to váš život. Jen vězte, že když neustále něco čistíte, řešíte, uzdravujete, tak tomu věnujete obrovskou spoustu pozornosti a vesmír to bere jako objednávku: „Hele, asi ho/ji těší pořád se v tom patlat. Objednávka přijata...“ A pošle vám celou řadu podobným podnětů. Co takhle ukázat sami sobě, že to jde i jinak? Negumovat, nemazat, nečistit, neustále neřešit. Prostě si říct: „Mám se ráda. Mám se doopravdy ráda. Se všemi kopanci a chybami (pokud to vůbec chyby byly), protože mne dovedly právě sem a já jsem opravdu ráda, že jsem přesně tady, na tomto místě, v tomto rozpoložení a na této cestě. Jsem svobodná, jsem spokojená a šťastná. A zrovna tak děkuji za všechny ty šťouchance a popostrčení. Díky za všechny své zkušenosti – za všechny příležitosti, ale i všechna odmítnutí, protože bez nich bych se nevydala přesně tudy… a tohle je to nejkrásnější místo, které si dokážu představit. Živote díky a nadále prosím to nebo něco lepšího.“
A co všechny ty archetypy? To je taky legrační. Vypadá to jako naprosto logická věda. Ve všech těch teoriích to vypadá zcela rozumně. Ale upřímně – už jste někdy něco takového doopravdy zažili? Opravdu si myslíte, že vám dodržování archetypálních rolí přinese štěstí a spokojenost? Není vám divné, že vás to táhne k něčemu jinému? Že je vám doopravdy dobře v roli třeba opačné? Ne egoistickým způsobem, ale rozlije se vám krásný pocit po těle? Jste-li žena, není vám třeba dobře v roli té, která vede…?
Vlastně jsem to pochopila i díky Kryonovi. Tak především – během všech těch životů jsme nasbírali nepřeberné množství všech možných zkušeností, takže jaké pak rozdělování na mužské a ženské? Duše nemá pohlaví. Za druhé – pokud se sebou nebojujete, vaše intuice, podvědomí, dobrý pocit a dokonce i tělo vám ukáží, co přesně je to pravé pro vás osobně. A do třetice – ano, do určité míry má vliv i pohlaví, ale trochu jiný, než se většinou dočtete. Jde o způsob, jakým jsme stvořeni. Ne náhodou se říká „ženská intuice“. Ne náhodou nás tolik změní mateřství. Ne náhodou ženy často cítí, když je někdo z jejich blízkých v nebezpečí. Mají totiž silnější propojení. I proto je ženský mozek poskládán jinak než mužský. Ne náhodou dokážeme myslet ve větším rozsahu, nad mnoha věcmi naráz, z mnoha úhlů (mnoha dimenzí – multidimenzionálně). Ženě je bližší, aby ukazovala směr, vedla, vycítila nebezpečí nebo naopak věděla, kudy k hojnosti. Žena je ta, která dává život a intuitivně ví, co je pro její dítě vhodné (pokud si naslouchá). Ale zrovna tak mají svůj dar i muži – jsou fyzicky silnější, aby dokázali ženy a děti ochránit. Mají dar k tomu, aby intuici dokázali uskutečnit. A není jedno pohlaví nadřazené druhému. Prostě mají jen jiné nástroje. ALE!!! Je to jen základní vrozená sada nástrojů. Tak jako když jste žena a vaše tělo splňuje všechny předpoklady, můžete odnosit a porodit dítě. Existuje ale celá řada dalších možností – můžete se rozhodnout, že si tentokrát odpočinete a děti nechcete. Že to pro vás tentokrát není to pravé. Nebo jste z důvodu nemoci nebo úrazu neplodná. A přesto si z celého srdce přejete mít dítě – pak se můžete rozhodnout jedno adoptovat. Nebo jste možná muž, ale z vaší Akáši na vás přímo křičí všechny ty životy prožité coby žena. A hrozně moc si přejete vychovávat děti, zatímco vaše partnerka by sice děti chtěla, ale touží se víc zaměřit na své poslání v jiné sféře. A tak spolu můžete vychovat naprosto pohodové a spokojené děti, které se od vás naučí, že život není žádná statistika a že pro něj neexistuje jednotný návod… Takže ano, vaše pohlaví vám dá určité nástroje, ale vy je můžete ještě vylepšit nebo se rozhodnout je vůbec nevyužít. Je to jen a jen vaše svobodná volba. A není dobrá nebo špatná. Je vaše.
Takže proč se neustále snažit naplnit nějaké představy? Chcete dokonalé partnerství? Chcete dokonalý vztah mezi mužem a ženou? Toužíte po své druhé polovině? To všechno je ve vašem nitru. Nečeká to nikde venku!!! Pokud v sobě dokážete obejmout a přijmout všechny ty protipóly, tam leží rovnováha. A někdy třeba na chvíli převezme vládu vnitřní „bubák“, vyřádí se, možná vás i uchrání v nějaké situaci. Aby se pak zase projevila vaše extrémně laskavá stránka do té míry, že žasnete. A pak zase třeba nastolíte rovnováhu a jste, jací jste, bez potřeby se hodnotit. Koneckonců neustálé sebehodnocení opět ubírá na síle i sebedůvěře. Nemusíte se vejít do žádné škatulky. Jako žena/matka (ani jako muž/otec) nemusíte žít přesně tak a tak. Koneckonců jestli máte dítě, nejspíš sami dobře víte, že to funguje trochu jinak – 70% času vycházíte s dítětem skvěle, ale pak najednou jako byste byli každý úplně někde jinde. No a tak vytáhnete nějaké hodně zaprášené a zastaralé metody, nastane chvíle nervozity, možná i vzteku a nepochopení, aby se vše pak zase přesunulo do pohody. A zatímco někdy vaše dítě může překypovat sebevědomím a pohodou, někdy se změní v uzlíček slz, sebekritiky a lítostivosti… Jsme živé bytosti. Ne postavy z románu. Já si ve chvílích těch výbuchů vždycky s láskou vzpomenu na své rodiče a jejich rodiče. Už mě ani nenapadne, abych je hodnotila. A díky nim můžu i synovi vysvětlit, jak jde vývoj dopředu. A i když se mu něco nezdá úplně v pořádku, vyprávím mu, jak to bývalo kdysi dávno, jak se věci postupně měnily a že teď už jsme ušli obrovský kus cesty. Ale pořád ještě nejsme na konci. Společně se můžeme posunout ještě dál, aby zase on s ostatními převzal štafetu a zkusil to udělat zase o kus líp – nebo abych neškatulkovala, prostě po svém. Pokud možno podle toho, jak to vyplyne z jeho vlastního vztahu s dětmi, ne podle toho, co vnímal za nedostatek svého vlastního dětství… ale to už je na něm.
Každopádně abych už to nějak zakončila. Každý máme svobodnou volbu, jak budeme žít své životy. A nechci tu nijak moralizovat. Možná vám stále dávají smysl právě ty články o tom, jaký je ten ideální vzor a jak se vydrápat na ten pomyslný vrchol. Jen jsem chtěla říct, že na něj vede mnoho cest. Některá je příjemnější, jiná strmá a náročná... ale pak taky existuje lanovka a jmenuje se svoboda žít tak, jak chci a jak to právě teď cítím. Je to ale kouzelná lanovka. Může se vám stát, že dole nastoupíte a myslíte si, že vás vyveze přímo na kopec nad vámi, ale uvnitř zjistíte, že máte k dispozici úžasný ovládací panel, který vám umožní dojet na kterýkoli vrchol, ale zrovna tak i do poklidných nížin. Že můžete libovolně zastavovat, couvat nebo si chvíli odpočinout. A že dokonce můžete i otevřít dveře a nechat někoho nastoupit nebo vystoupit… Můžete je dokonce nechat celou dobu dokořán. Nebo možná vy sami budete chtít na chvíli vystoupit a jen tak se procházet. Nebo se kousek vydat pěšky vyšlapanou cestičkou. Nezapomínejte – ta lanovka je kouzelná a máte ji stále s sebou. Můžete ji použít, kdykoli chcete a jakkoli chcete. A můžete ji nechat nepovšimnutou. Podle toho, co vám dělá dobře nebo co vám dává zrovna větší smysl… vám osobně. A to ode mne rozhodně stačí. Je to jen a jen na vás…
S láskou,
M.
Pro www.posvatnesrdce.cz Marie Kuchařová. Tento článek je možné dále šířit, ale pouze v úplné a nezměněné podobě nebo ve formě citace s odkazem na úplný text. Předem díky za respektování této podmínky.